POVÍDKA: Vladimír Němec, Lepší svět (část devátá)

Předchozí část.

„Ještě něco, Otče?“

„Ano, mám ještě něco na srdci. Vy všichni víte, že kněz má v této společnosti jako hlavní úkol pomáhat lidem. Stát při nich od narození až do smrti, ale určitě netušíte, že po generace předává každý kněz svému nástupci pod tíhou přísahy mlčenlivosti tohle,“ zvedl silnou zažloutlou obálku převázanou šňůrkou s pečetí, natočil ji směrem k posluchačům a nahlas recitoval napsaný text:

„Otevřít smí jen kněz za dvou podmínek:

1.       nikdo, kdo pamatuje Starý svět, není mladší šedesáti let.

2.       nežijí žádní degeneráti“

„Ta pečeť je zlomená!“

„Ano, kapitáne Olivere. To já jsem už před několika lety obálku otevřel. Důvod, který mě k tomu vedl, se sice týká nás všech, ale nesouvisí přímo s Petrou. Řeknu vám o něm později. Ovšem obsah onoho dokumentu zcela mění náš pohled na svět a hlavně na degeneráty, proto jsem ho dnes přinesl a proto jsem zapochyboval o naší víře, Mistře Joachyme.“

„A porušil přísahu.“

„To ano, pane hejtmane. V dobrém úmyslu a v nouzi. Uvědomte si, že autoři textu nejspíš předpokládali, že degeneráti vymřou do šedesáti let po Válkách z nenávisti, jenže uplynulo přes sto padesát let. Šest generací. Začíná se rodit sedmá a degeneráti stále nejsou na vymření, naopak, zdá se, že jejich počet – na rozdíl od nás - stoupá.“

Otec Stanislav vytáhl z obálky listiny, oddělil útlý svazek, podal ho beze slova doktorovi a pro všechny pokračoval:

„Tyto zápisky vysvětlují, proč a jak se objevila nemoc, která stála za Válkami z nenávisti. Úvodní odstavec datovaný rokem 2015, tedy před skoro dvěma sty lety, vám přečtu:

‘Buďte pozdraveni děti naše! Vy, obyvatelé Lepšího světa, který jsme pro vás zachovali. Ano, byli jsme to my, kteří se v těžkých dobách odhodlali k nelehkému kroku. V dobách, kdy miliardy lidí ničili Zemi, vyčerpávali její nerostné bohatství, vypalovali lesy a svým nezanedbatelným podílem na oteplování dovedli naši planetu na počátek katastrofy. Miliardy ubožáků, z nichž každý chtěl jezdit autem, topit a jíst a vůbec ho nezajímalo, jestli něco zbude i pro příští generace. Proto jsme se rozhodli omezit počet obyvatel na Zemi na několik stovek tisíc. Mohli jsme vyvolat třetí světovou válku, ale zvolili jsme mnohem humánnější způsob. Nemusíte nám děkovat nebo se nám klanět. Jen občas vzpomeňte svých předků, kteří vám zanechali nezpustošenou planetu, kteří pro vás vytvořili Lepší svět.‘ “

Kněz přestal číst, odložil listiny na stůl a podíval se vyděšeným lidem do očí.

„Nejmocnější a nejbohatší lidé planety se domluvili a zaplatili vývoj geneticky modifikovaného viru, který nakaženému člověku přepsal vlastním kódem část DNA v X chromozomu pohlavních buněk. Ničím dalším se neprojevil. Lidé normálně žili, jen se jim nerodily děti. Před tím ale vzniklo v každé zemi tohle.“

Kněz rozmáchnul doširoka rukou. Nechápavé výrazy jasně říkaly, že nikdo neuhádl, co tím myslí.

„Tvrz,“ pokračoval, „oni prostřednictvím různých firem skupovali pozemky poblíž hlavních měst, pokud možno na úrodné půdě a stavěli na nich Tvrze. V každé zemi nejméně jednu. O strategickém vybavení vám nemusím říkat. Vlastní pramen, blízkost řeky s elektrocentrálou, dieselové, ale i parní generátory, technické knihovny, zbraně…

Navenek byly za ochranou čtyřmetrových zdí luxusní byty pro necelou tisícovku lidí. Se všemi službami, vlastní školou, obchody, prostě komfortem a ostrahou nebo spíš malou soukromou armádou. A neobvykle také vypadal výběr obyvatel Tvrze. Samozřejmě, základ byli boháči a mocní lidé, kteří si mohli ten luxus dovolit, ale také učitelé, prodavači, řemeslníci a špičkoví vědci. Ti byli vybíráni podle přísných lékařských a genetických kriterií. A všichni obyvatelé Tvrze byli ještě před rozšířením viru nenápadně imunizováni.

Zvýšená neplodnost se projevovala postupně. Nejprve byla dávána do souvislosti se znečištěnou vodou, potravinami, vzduchem nebo zářením. Dlouho se dařilo utajit skutečnost, že obyvatelé Tvrzí jsou normálně plodní, a pak, když se na to přišlo, se k nim obracelo lidstvo jako ke spasitelům, k poslední záchraně člověka na Zemi. Tím spíš se zkoumaly rozdíly v kvalitě vody a stravy.

Ovšem ne všichni v nich viděli budoucnost člověka. Někteří jim záviděli, někteří nenáviděli. Začaly první šarvátky a ojedinělé útoky proti Tvrzím.

Jenže generálové a ministři v nich měli své rodiny, a tak armáda nespokojence tvrdě potlačila. Pak se ale něco zvrtlo, snad virus zmutoval nebo se lidský organizmus přizpůsobil a děti se začaly rodit – ovšem degenerované. A protože mezitím došlo k částečné obměně obyvatelstva Tvrzí, začaly se i v nich rodit degeneráti.

Tehdy byla na pokyn té původní skupiny mocných založena naše církev. Do každé tvrze přišel první kněz a přinesl řád nové víry a tuhle zapečetěnou obálku. Všichni víte, že jedenácté a dvanácté přikázání hovoří o degenerátech jako nelidských nečistých zrůdách a nabádají k jejich vybíjení pro větší slávu Boží.

Tou dobou se také rozhořely Války z nenávisti. Zoufalci, snažící se přivést na svět zdravé dítě, rodili jednoho degeneráta za druhým. Jenže lidstvo mezitím stárlo a stále méně lidí bylo schopno pracovat a vyrábět potraviny pro zástupy nemohoucích. Hladoví a zoufalí lidé útočili na tvrze. Opevnění Tvrze naštěstí vydrželo, alespoň té naší, s ostatními jsme ztratili kontakt.“

Kněz se podíval na doktora:

„Můžeš nám říct něco o podstatě imunity?“

 Oslovený muž odtrhnul oči od textu.

„Otec Stanislav má pravdu. Jakmile člověk získá imunitu, má ji celý život. Ani Věra ani Petra nemohly být nemocné!“

„A co děti! Jak je možné, že Věra porodila degeneráta?“

„Protože dítě zdědilo poškozený gen od otce.“

Chvíli bylo ticho, pak se ozval mistr Jakub:

„To ale znamená, že naši předkové všechno tohle způsobili úmyslně. Že degeneráti se nemohli před nemocí ochránit, jak jsme si mysleli. Znamená to, že jsou obětí nepředstavitelně zrůdného zločinu.“

„Nevěřím tomu!“ Mistr Joachym vyskočil a gesty dával svým slovům důraz, „to není možné. Něco takového by se nikdo neodvážil. Celé to je podvrh.“

„Chceš říct, že jsem si to vymyslel a sepsal sám? Že lžu?“

„To ne, Otče,“ Mistr Joachym ztišil hlas, „nemyslím, že lžeš. Ale nevíme, jestli celá ta obálka není podvrh.“

„Já,“ povstal Mistr Tomáš, „si také myslím, že to je padělek, který bychom neměli brát v potaz. Už jedno a půl století žijeme podle nějakých zásad. A žijeme dobře s vírou v Boha. Proč bychom teď měli odvolávat? Kvůli kusu papíru? Ne.“

„Chceš něco, Mistře Jakube?“

„Ano, doktore, není mi jasné, jak je to s naší imunizací. Dědí se?“

„Ne, je tu psáno, že k získání imunity slouží ‘Krev Páně‘, kterou novorozenec vypije při křtu. Ty jsi to věděl?“ pohlédl na otce Stanislavova.

„Ne, dokud jsem si to nepřečetl tady. Ale na co nejčasnější křest a tedy vypití ‘Krev Páně‘ je v našem řádu kladen velký důraz.“

Na dlouhou chvíli zavládlo ticho.

 „Dobře, zeptám se tedy, jak se ve světle nových informací díváte na Petru a Abého.“ Hejtman pokynul Mistru Joachymovi.

„Nehodlám z víry ustupovat. Abé se provinil vraždou, navrhuji smrt. Proti Petře nic nemám, ale měla by naše společenství opustit. Navíc chci, aby se tyto rouhačské listiny spálily, aby nemohly zasévat rozkol mezi nás.“

Povstal Mistr Tomáš:

„Jménem cechu truhlářského souhlasím s Mistrem Joachymem.“

„Mistře Jakube?“

„No,“ pomalu, váhavě vstával, „Abé smrt, ale je-li Petra zdravá…“

„To ale nevíme,“ skočil mu do řeči Mistr Joachym, „a nemůžeme riskovat. Co když naše imunita, nebo co nás to vlastně chrání, mezitím zeslábla? Máte jistotu, že díky přítomnosti nakaženého člověka v Tvrzi nemoc nemůže propuknout? Chcete riskovat, že se našim dětem narodí degeneráti?“

„To ne. Ale možná by Petra mohla žít v nějaké izolaci.“

 „Doktore?“

„Já bych se přikláněl k té izolaci. Bude to pro ni přijatelnější než vyhnanství a budeme ji mít pod kontrolou. Jedině bych nedoporučoval, aby měla další děti.“

„A Abé?“

„Smrt za smrt.“

„Kapitáne.“

„Abé smrt, to je zřejmé. Petra by mohla zůstat v některé strážní věži – to by se jako izolace stačilo, ne?“

„Otče?“

„Můžu taky něco říct?“

„Jistě Petro.“

„Chci říct jen to, že Abé měl pravdu, když říkal, že degeneráti jsou naším dědičným hříchem. A měl pravdu i v tom, že jim musíme pomoct, aby se zase stali lidmi, aby se cítili lidmi. On je dokázal přesvědčit, aby s ním orali pole, aby přemýšleli, učil je víře v Boha. To, co vám teď můj táta řekl, je nejspíš pravda. A vy byste se k degenerátům měli přestat chovat jako ke psům nakaženým prašivinou a nestřílet je na potkání. Měli byste se jich ujmout a pozvednout je…“

„Dost! Kdo jsi, že nás poučuješ? Dost možná jsi jedna z nich – nakažená. Jestli ti nestačí život blízko nás ve věži, můžeš jít ke svým degenerátům a učit je.“ Mistr Joachym se chvěl zlostí. „Nechci se dožít doby, kdy tahle země bude patřit degenerátům a normální lidé budou vymírat!“

„Zachovej klid, Mistře Joachyme, a ty, Petro, važ lépe slova.“

Nikdo si nevšiml, že otec Stanislav tiše, jen pro sebe zašeptal:

„Ale ono se to stane, Mistře, už brzy, možná se toho ještě dožiješ.“

„Navrhuju přestávku půl hodiny. Rozmyslíme si to a zchladíme hlavy. Jen prosím, nikomu neříkejte nic o obsahu listin.“

„Pane hejtmane…“

„Ano, Petro.“

„Chtěla bych navštívit Abého.“

„Dobře. Kapitán ti přidělí někoho na ochranu.“

„Není třeba. Chtěla bych s ním mluvit o samotě.“

„Neublíží ti? Bude ti dávat vinu za smrt těch degenerátů.“

„Nic mi neudělá, vím to.“