Vesmír je nebezpečné místo. Žije v něm mnoho inteligentních bytostí na přiliš malé ploše. Obyvatelných planet je málo, a tak o ně lidstvo musí bojovat s cizími rasami, zvláštními a nevyzpytatelnými, silnými i slabšími, ale o to zrádnějšími. Pokud by se některé z nich proti lidstvu dokázaly dohodnout, byl by to konec.

A čo to v tejto stostranovej knižočke vlastne máme? Krv, mučenie, strach, šialenstvo... Znie to dobre, čo? Ale keď sa na to kukneme z blízka, až taký masaker to nie je. Ale čvachtanice bude dosť, nebojte.

John Perry by mohl být normální rekrut jako každý jiný, nebýt té maličkosti, že je mu pětasedmdesát. Právě to je minimální věková hranice pro vstup do KOSu, koloniálních obranných sil, první linie obrany lidstva proti nepřátelskému vesmíru. Proč? Co může KOS potřebovat od stovek přestárlých prostatiků, revmatiků a sklerotiků?

Zajisté jste již dávno zjistili, že v redakci Sardenu jsme většinou fantasticky vzdělaní a informovaní lidé. Občas se však tak úplně nepochopíme a vzniknou drobná nedorozumění, která musíme řešit se samotnými nakladateli. Samozřejmě to není denním chlebem, nicméně pokud se podobná situace vyskytne, snažíme se ji vyřešit ohleduplně a lidsky. Jak vás ostatně přesvědčí následující řádky...

Nedajte na prvý dojem, pretože je často chybný. Mnohí ľudia majú prekvapivo vyvinutú intuíciu a už pri prvom stretnutí vedia, s kým majú do činenia, ale iní sú na tom presne naopak a možno až po dvadsiatich rokoch manželstva si uvedomia, že z anjelskej tváričky, ktorá sľubovala harmóniu v papučkách, sa vykľula ujačaná hysterka. V sociálnej psychológii som bol poučený, že ľudí treba poznávať komplexne a tak je to aj s knihami. Ako je na tom Spiknutí Ryšavého vlka? Čo sľubuje na prvý pohľad a čím nakoniec je?

Otázka „co by bylo kdyby“ lidem nikdy nedala spát a možnost změnit tok historie dráždí naši fantasii víc než sovětská vlajka stádo býků. Představa, že bychom mohli udělat něco znovu a lépe, je z principu nejlákavější ve chvíli, kdy něco zpackáme. A budoucímu lidstvu v románu Vykoupení Kryštofa Kolumba se to povedlo na sto dvacet procent.

Ondřej Netík je autorem, kterého čeští čtenáři již znají: jeho trilogie Sanatorium podvržených vzbudila zájem řady čtenářů. Podobně jako předchozí knihy i Kejklíři léta balancují na pomezí různých žánrů, je to pohádkový příběh nejen pro dospělé, cesta do zvláštního světa symboliky a snových představ.

Knižní trh je na můj vkus přesycen romány o těchto tvorech noci; jak se objevují další a další, reaguji obvykle obrácením očí v sloup, ale Cronin na to jde naštěstí jinak, rafinovaněji, syrově a bez romantizujících prvků. Zde nenarazíme na pobledlé manekýny a jejich milostné problémy s nadrženými adolescentkami. Do děje nezasáhnou ani hrůzu nahánějící rumunští aristokraté s alergií na česnek a s neútulnou rakví místo pohodlné postele. Croninovi viráci jsou bytosti...