LITERATURA: XB-1 9/2011

Předem sděluji, že zářijová XB-1 patří mezi ty slabší, ovšem ve vztahu k předchozím číslům to vůbec nemusí být záporné hodnocení.

Na druhé straně se klasicky nalézá úvaha od Vlada Ríši, ve které se zamýšlí nad tím, proč se neustále mění fanouškovská základna a spousta fanoušků navštíví con jednou či dvakrát, načež odpadne a je nahrazena mladší generací. Dává vinu sociálním sítím, neochotě lidí přemýšlet a spoustě dalších vlivů. Já si myslím, že skutečnost je mnohem prostší. Ti studentíci začali chodit do práce a zkrátka nemají čas.

Nebudeme se ale nimrat v úvodníku a vzhůru do zahraniční sekce povídek. Hannu Rajaniemi nám zazpívá Žalozpěv za mladého losa. Povídka je součástí širšího univerza, což je na ní bohužel dost znát. (Více v obraze budou zřejmě čtenáři autorových předchozích prací, i když podle reakcí na fórech, ani to nemusí být pravidlem.) Její svět obsahuje technické propriety, mluvícího medvěda i něco, co by se dalo označit za magii, ale ani jedno není srozumitelně podáno. Takže jsem místo nad příběhem prakticky celou povídku přemýšlel nad světem a jeho pravidly a snažil se najít rozumné vysvětlení. Těžko říct, třeba to bylo i autorovým záměrem, každopádně na takhle krátkém prostoru na mě atmosféra neměla požadovaný účinek. Možná kdyby autor poskytl další vodítka a v tomto světě místo povídky postavil román, pak bych byl schopen si ho oblíbit. Takhle bohužel.

Jonathan Sherwood předkládá čtenáři space operu Pod šednoucím mořem. Nacházíme se na lodi poslané ze Země směrem k nejbližší hvězdě. Loď nese bránu, kterou se na ni mohou ze Země přemisťovat lidé a provádět nezbytné kontroly a údržbu – protože nic naplat, než začne fungovat podprostorový tunel, poprvé se prostě k hvězdě musí letět postaru. Bohužel jak už to tak bývá, něco se pokazí, a to dost ošklivě.
Povídka pro mě byla poměrně nestravitelná, než se něco začalo dít, tj. první dvě strany. Pak mě naopak zaháčkovala až do nečekaného konce, který byl příjemným překvapením.

Kde všechny větry spí od Michala F.  Flynna je ze zcela jiného soudku. Ač se to na začátku nezdá, povídka vypráví o osudu jedné vědecké expedice, která dospěla k naprosto epochálnímu objevu, ale za příliš vysokou cenu. Jeanne Priceová je doktorkou biologie, a protože je jejím koníčkem zároveň horolezectví, je vybrána Lukem Bonhommem, aby se zúčastnila jeho výpravy do skal v okolí Carbon River, a tam se podílela na objevu, který je “dostane do Stockholmu”. Výprava je vícečlenná, kromě dvou biologů v ní najdeme i geologa, inženýrku v nespecifikovaném oboru a indiánského průvodce, který sem tam hodí suchou narážku na svou pozici v týmu typu: “Já tleskat, když bílý muž objevit, co indiáni znát už dávno...”
Kde všechny větry spí je velmi povedená variace na Cestu do středu Země. I když v ní vystupují vědci, je psaná čitelným a přehledným stylem a prakticky až do konce drží čtenáře v napětí, oč se vlastně Doktor Bonhomm snaží a co bude tím epochálním objevem. A věřte, že ten objev stojí za to, stejně jako přečtení povídky, která je zaručenou jedničkou tohoto čísla.

První českou povídkou je další Mlsovina (To není hanlivé označení, ale už pomalu terminus technicus.). Ivan Mls v povídce Vítejte milí mimozemšťané popisuje situaci, ve které se jediní Češi, resp. vesnický balík Mirek Tichák, dostanou náhodou k technologii, která umožňuje komunikovat s přibližující se kosmickou lodí. Jak už je Mlsovým dobrým zvykem, zapracuje několik typicky českých povahových rysů... Povídky Ivana Mlse jsou pro mě velice rozporuplné, jeho styl je jiný, je vtipný i naivní, ale je tak jiný, že ho můžete buď milovat, nebo nenávidět, případně obojí, což je můj případ. Já ten styl nesnáším, vnitřně se mi příčí číst, ale stejně se u Mlsových povídek bavím, někdy až královsky. Věřte, že i pokud jste na tom podobně jako já, Vítejte milí mimozemšťané rozhodně stojí za přečtení.

Poměrně silná trojka českých povídek pokračuje textem Tato Pravda, který má na svědomí Jiří Kábrt. Jedná se o space operu, ale o úplně jiný typ než zahraniční Pod šednoucím mořem. Zatímco v zahraniční povídce lidstvo teprve objevovalo cestu ke hvězdám, zde už je vše hotová věc, dokonce už se intrikaří, uzavírají se koalice, vyhlašují války, prostě takový ten každodenní vesmírný šrumec. Nacházíme se na lodi, která míří na planetu sartigů, rasy, jež má tu nepříjemnou vlastnost, že si myslí, že je všem nadřazená a má vždycky pravdu (tedy vesmírný ekvivalent marketingových managerů). Na lodi se nachází trojice lidí, kteří mají sartigy zkoumat, ale nic není jak se zdá, a ve skutečnosti jde o špionáž, jak už je u lidstva dobrým zvykem. Nejen lidské vedení znervózňuje, že se Sartigskými loděmi jsou občas k vidění i lodě neznámé a velmi pokročilé konstrukce, a ke klidu nepřidá ani vysílání, které na domovskou planetu sartigů neustále proudí odněkud z hlubokého vesmíru. Tato Pravda je velice konkurenceschopná povídka, a to nejen v rámci čísla. Je psána čtivým stylem, nikde nedrhne, oplývá zajimavým námětem i (v mezích normy) překvapivým vyvrcholením.

Míla Linc nám povypráví o tom, Co přináší bouře. Povídka je zasazena do Lincova osobního univerza – Černého hvozdu. Díky tomu, že autor prostředí používá a utváří delší dobu, vše působí tak nějak hezky odladěně a čtenář se může ponořit do živého Černého hvozdu a věnovat  se příběhu. Černý hvozd se opět přihlásil o slovo a tentokrát si nárokuje místo samotné paní smrti. Tak vznikne poměrně nesourodá trojice hlavních hrdinů, z nichž se po stopách masové vražedkyně v moci Černého hvozdu vydává každý z jiného důvodu. Ulrich von Krain slouží paní smrti, hejtman králi a rytíř Armin své lásce. Nepřítel je ale silný a je jasné, že všichni rozhodně přežít nemohou. Tady bych měl jen jednu připomínku. Sice chápu, že vraždí ženská, ale nechápu, že musí za pomoci sexu, což se mi zdá poměrně samoúčelné... Co přináší bouře je odladěné a svěží čtení a povedené PR k právě vyšlé knize ze stejného prostředí. Kdo má peníze nazbyt, myslím, že po přečtení této povídky nezaváhá.

V publicistice narazíme opět na Jasona Sanforda, který tentokrát píše o žánrových časopisech. Téma je to sice zajímavé, ale pro českého čtenáře poněkud mimo mísu, protože periodika, o kterých je řeč, nezná a postřehy, které by si z článku mohl odnést, na našem malém česko-slovenském trhu nebudou fungovat. Tady se jednalo spíš o jakési přešlápnutí. Z Života s pocitem úžasu 7 jako vždy čiší atmosféra starých zlatých časů, kdy SF kluby zažívaly boom a stokrát kopírované kazety s Hvězdnými válkami skrz malou televizi obšťastňovaly vydýchanou místnost plnou fanů.

Na Fantastické vědě mě pobavila jedna věc – sloupec Opsáno v přírodě jsem v trochu stručnější podobě a s fotkami četl v zářijovém koktejlu.

Posledním tématem publicistiky je rozsáhlý článek o vesmírných kovbojích ve filmu, který nepostrádá zajímavost ani aktuálnost, neboť nám v kinech právě běží Kovbojové a vetřelci. Trochu mě zklamalo, že autor nezmínil Star Trek, který obsahoval několik celkem podařených westernových dílů, a když ne přímo dílů, tak se alespoň mihla osadnická městečka, která zvláště v DS9 také neměla k westernovému kouzlu daleko.

Jak vidíte, i když jsem si na začátku recenze povzdechl, že zářijová XB-1 je slabší kus, nakonec to není tak špatné, obsahuje minimálně tři až čtyři nadprůměrné povídky. A že nemá žádnou vysloveně geniální? Nechtěli bychom toho po XB-1 trochu moc?

Přidat komentář