LIDÉ: Zemřel poslední král fantazie Raye Douglas Bradbury

Vydáno: 08 06

Autor článku: Ivo Fencl

Lidé se ptají: "Kde berete svoje nápady?"

Je to všechno tady. Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi…

Bradbury uvádějící svůj televizní seriál Divadlo Raye Bradburyho

Tady ho máte:

A tak se to stalo.

A myslil jsem si - a věřil, že by se mohl (ach, kéž) Velikán s velikým V dožít stovky.

Bohužel. Nedožil se jí - a je to smutné, ale já začnu připomínkou jedné veselé mystifikace.

Nebo snad pravdy? A došlo k tomu, o čem vzápětí promluvím, anebo nedošlo?

Hádejte. Rozhodně však...

Spisovatelé Ondřej Neff (ze Zvole), František Novotný z Prahy a František Ringo Čech (tento génius a všeuměl z Jíloviště u Prahy) byli prý - svého času - zaskočeni doručením písemných pozvánek na slavnostní večeři uspořádanou dne 21. srpna roku X nakladatelstvím Avon Books na newyorské Avenue of the Americans v čísle 1350, a to u příležitosti narozenin Raye Douglase Bradburyho, světového a amerického Velmistra science fiction, jehož matka byla švédského původu...

A co víc?

Zda se dotyčné večeře zúčastní i sám Bradbury, to pozvánkami obeslaní pánové dlouho nevěděli, v podstatě však ani vědět nechtěli a... Pro pána krále, oni nemohli, neuměli uvěřit.

A proč se stal třetím z pozvaných František Čech - a nikoli třeba Pavel Toufar, anebo - dejme tomu - interpret písničky Kaleidoskop Raye Bradburyho Luboš Pospíšil? Proč? Kdo to má vědět? „Snad proto, že je i Ringo génius?" šlo by samo sebou říci.

Pokročme dál. Druhý z Františků, spisovatel Novotný (mj. autor knihy Bradburyho stín) a Ondřej Neff jsou dlouholetými přáteli i známými tvůrci science fiction, nicméně také ty dva zastihla pozvánka nepřipravené, a to na jachtě u pobřeží Středozemního moře, a tak to byl nakonec právě a přece František Čech, kdo mi telefonicky sdělil:

„Člověče, já se domnívám, že chystají nějaký kosmický žert, ale co? Co? Já jsem pro každou legraci!"

A dál?

Ondřej Neff disponuje (chcete-li mi věřit) jako jeden z mála Čechů i přímým telefonickým spojením na Velmistra a Mága (a míním teď, pěkně prosím, Bradburyho, nikoli Ringo Čecha) a tuto výsadu jako gentleman nezneužíval, takže prý Rayovi volal dohromady jen dvakrát za mnoho let.. Když ovšem přistáli s Novotným v Terstu a zklidnili se u sklenek irské whisky, tak podle Františkova svědectví uchopil Ondřej mobilní telefon krajně rozechvělou pravicí, aby a vyťukal ono číslo... Co bylo dál? Rozhovor si cestovatelé po Středozemí a stopách hraběte Matyáše Sandorfa z verneovky chvála pánu bohu nahráli a já jej jenom překládám z angličtiny:

Ray: „Ano?"

Neff: „Ondřej. Ahoj, Rayi! Budeš tam taky?"

Ray: „Na té večeři? Ještě nevím. Zase cesta. Nerad cestuji z Kalifornie.“

Ondřej: „Já přijedu a tady Franta Novotný jakbysmet a těšíme se bez konce, že se s tebou konečně uvidíme.“

Génius Ray: „Ehm, opravdu nevím. Píšu."

Ondřej: „Ale má přijet i František Ringo Čech."

Dlouhá pauza.

Ray: „Ondřeji?“

„Ano?“

„Těším se na vás na všechny, už také zabukovávám letenky. A víš, já se jen domníval, že Ringo nebude mít čas. Počkejte, kluci, a víte to jistě, že přijede?"

Ondřej: „Na padesát procent, říkal. I když prý také nerad opouští... své české fanoušky."

Ray: „A nevzal by mi, prosím, i pár originálních vinylových desek Jiřího Schelingera ze své někdejší stáje?"

Ondřej: „To já nevím. Řeknu mu."

Ray: „Thank you very much, Ondřej. Pánové… Budu se těšit."

Hm. Ale dále už vážněji.

***

Ray Douglas Bradbury byl nesporně génius. Jistě, podařilo by se i na jeho psaní odhalit nějaký ten nedostatek, ale nevidím důvod k podobným akcím. Jiní ho sice viděli, ale nešlo nikdy o podstatné výhrady, řekl bych.

Tak kupř. překladatelka Ludmila Kosatíková má Raye rovněž ráda, vadí jí však jeho sklon k sentimentalitě. Podle některých názorů je přehnaná a možná i jednou z typických vlastností krutých lidí. Nesmysl! dodávám. A to tu nerozebírejme.

Ludmile ovšem u Raye vadila či vadí i jistá absence smyslu pro humor – a to už je závažnější námitka a názor. Sdílejí ho i někteří další čtenáři, ale 99% všech těch, co Raye Bradburyho poznali blíž, ho bezmezně adorovalo a rádo pak i sledovalo jeho ohromující kariéru, A tak mohl na oné newyorské recepci k jeho devadesátinám (skutečně se totiž konala, i když naši trojici nepozvali) docela dobře symbolicky zasednout dokonce i kreslený králík Bugs Bunny. I citujme teď z jeho filmu Bugs Bunny na dvoře krále Artuše.

Králík: „Už nikdy se nebudu řídit pokyny Raye Bradburyho, ó, ty časové zkratky, minule jsem se vyhrabal až v pětadvacátém století... Ten Bradbury je ale šprýmař! To že je Pittsburgh? Hrad Camelot!" Ale teď už opravdu vážně!

***

Geniální spisovatel a král fantastiky Ray Douglas Bradbury se narodil 22. srpna 1920 v městečku Waunegan v Illinois. Jeho něžná a kulturní matka ho často vodila do kina, až moc často. A snil. Odmalička jej plnila i jinak fantazií a starými bájemi, a to nejen severoevropskými, a hrůzně vyhlížející herec bezpočtu tváří Lon Chaney pětiletého ohromil. A dál?

Bradbury si nadosmrti zamiloval i cirkus a kouzelníky a divadlo. Jako hoch také skutečně bezpříkladně SNIL nad knihami, které by rozhodně nikdy nepálil, jak se to dělá v jeho nejslavnějším i nejhroznějším románě, a snil i nad pestrobarevnými komiksy – tak vlastními jeho vlastní vlasti.

Na rozdíl od spolužáků Bradbury těmi seriály posléze nepohrdl a jen omylem a na chviličku je zahodil do koše. Potom Bucka Rogerse zase vytáhl a víckrát si už dospíváním nenechal sebrat vůbec nic. Tak vznikl zvláštní mladý muž. A začal psát. Musel?

Musel!

Když bylo Rayovi dvanáct, přestěhovali se do Tusconu ve státě Arizona. Už tehdy se stal i hercem a pracoval pro rádio. Bylo mu třináct. Rodina pak pokračovala v cestě za prací do Kalifornie. Ocitli se tam a... V osmnácti ukončil navždy školní vzdělání, víc nepotřeboval, a stal se - rovnou - spisovatelem - přiživujícím se ovšem ještě pár let jako kamelot.

Myslím, že měl vždycky štěstí. A talent. I charisma. S budoucí manželkou se potkal přímo v nakladatelství, vzali se roku 1947 a ten rok debutoval krajně pochmurnou knížkou Temný karneval. Slavná Marťanská kronika vyšla jen několik let nato, v Anglii pod titulem Stříbrné kobylky, a následovalo 451 stupňů Fahrenheita plus dlouhá řádka titulů. A Bradbury?

Stal se sluncem, hvězdou, prorazil i železnou oponu, utkvěl dokonce v socialistických čítankách (jaký paradox) a je dnes autorem asi šesti set literárních děl. Prodávají se už šedesát let a na brzy slavné jméno přitom nikdy nehřešil. A jen výjimečně radil (avšak co s radami génia?) a kupř. roku 1962 vydal výbor z vlastních dopisů s titulem Podstata tvůrčího psaní aneb Listy mladému, ctižádostivému autorovi. Ale k podstatnějšímu.

Dřeň jeho neskutečně předvídavého románu o pálení knížek a všeobecném ignorování literatury přetavil roku 1972 i do divadelní hry Sloup ohně, která zatím česky vyšla jen v časopise Světová literatura (1980/6), ale stejnojmenná próza se roku 1993 objevila v souboru Sloup ohně a jiné povídky.Právě mistrem povídky je taky RB prvořadě, ale roku 1981 vyšly třeba i jeho Sebrané básně a připomenu rád zabroušení v říši drsné detektivky a hard-boiled fiction. Sborník Vzpomínka na vraždu (1984, česky 2002) oprášil sice jen jeho prózy let čtyřicátých, avšak román Smrt je vždycky osamělá (1985, česky 1992) přišel jako zajímavé vybočení po letech.Ale i další verše uveřejnil - v publikaci Smrt pro mě má své ztracené kouzlo (1987) - a v podstatě do smrti nepřestal publikovat. Stal se také neuvěřitelně populární celebritou a osobně mohl uvádět dlouhý televizní seriál podle vlastních povídek. Do komiksu nakonec osobně převedl i svůj nejslavnější román „o hasičích, kteří vlastně hasiči nejsou, protože pálí“, a počínaje rokem 1964, kdy se objevila v nákladu pouhých 280 výtisků Bradburyho povídka Chodec, se prezentoval i coby nesmírně ceněný autor bibliofilií.

Nebylo jich málo, když už jsme u toho.

A např. divadelní hra Plán rytmu času vyšla roku 1965 nákladem pouhých čtyřiceti výtisků.

Verše Noemův a Achabův přítel (1971) byly vydány nákladem 485 výtisků.

Pamflet Syn Richarda III. (1974) nákladem čtyř set výtisků.

Z roku 1977 pochází tři sta číslovaných a autorem osobně podepsaných kousků knížky Tak tohle podkroví byla luka zelená a lze pokračovat. Z léta 1980 se hlásí i limitovaná edice knihy Poslední cirkus a poprava na elektrickém křesle a poému Je tedy všecko láskou? Ano, ano! (1981) vydali v nákladu dvou set třiceti autorem signovaných výtisků. Ale postupme časem a od detailů k celku.

Už od samého počátku se stal Bradbury institucí i objektem literárních analýz. Byl ďábel, král, hrůzná bytost, šílený básník, nenapodobitelný spiklenec a brojitel i naiva. Již roku 1952 připravil spisovatel a editor William F. Nolan tzv. Revue Raye Bradburyho a následovaly další rozbory jeho světa. Roku 1975 přetavil Nolan zmíněnou knihu v Průvodce Rayem Bradburym, který zahrnuje i faksimile dosud nevydaných Mistrových prací. To ovšem není zdaleka vše - a např. roku 1977 přišel Georgie Edgar Slusser s Bradburyho kronikou a Martin Harry Greenberg se roku 1980 stává editorem sebraných kritických esejů o Bradburym.

Životopisy Raye Bradburyho napsali pak kupř. David Morgan (1986), Wayne L. Johnson (1988) či William F. Touponce (1989) a Poznámky ke 451 Fahrenheitům dodal světu už roku 1974 Joseph Blakey.

Knižní studii o této kontroverzní a prorocké knize vytvořil roku 1994 i Samuel J. Umland a roku 1987 vznikl díky Walteru Jamesi Millerovi kritický komentář k Marťanské kronice. O Bradburym-dramatikovi napsal navíc dvě knihy (1977, 1989) Ben P. Indick, a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Jisté je jen jedno: Ray už zůstane i jedinečným a neskutečně schopným autorem bezpočtu televizních a více než deseti filmových scénářů - počínaje již známým Hustonovým filmem Moby Dick (1956).

A už v roce 1959 adaptoval pro film rovněž román Petera Viertela Bílý lovec, černé srdce o africké epizodě ze života svého přítele, režiséra Johna Hustona (žili spolu při práci na Bílé velrybě půl roku v Irsku), nicméně pozdější film Clinta Eastwooda (1990) využil jiný scénář. To se ovšem Bradburymu stávalo jen výjimečně - a vůbec prvním filmem podle něj zůstává pověstná Příšera z hloubky dvacet tisíc sáhů (1952) - natočená na podkladě jen velice krátké povídky Žabí roh (jedno její české vydání pro časopis Pionýr ilustroval Zdeněk Burian).

Jak se zdá, právě tento film byl ovšem i zcela klíčovým, neboť inspiroval slavnou Godzillu (1954) - a fakticky tak celý nový filmový subžánr. Ostatně, i slavný tvůrce filmových triků Ray Harryhausen (nar. 29. 6. 1920) byl dobrý Bradburyho kamarád.

A pokračujme. Podle povídky Meteor byla natočena další známá sci-fi padesátých let Přišlo to z vesmíru (1953) a sám Francois Truffaut se roku 1967 ujal 451 Fahrenheitů (v angličtině, zdůrazněme, stupně Fahrenheita neexistují). A co víc? Počínaje učebnám určeným Příběhem spisovatele (1963) vznikla i řada filmů o Bradburym, a to včetně jednoho dílu cyklu Mistři fantasy nazvaného Ray Bradbury: americká ikona (1997). Dnes...

Ano. To, že tato ikona právě odešla, je jistě smutné, avšak u spisovatele smrt znamená méně než u ostatních, ba často se přihodí, že je spisovatel právě až po mrti čten znovu a více a ještě vnímavěji.

Kéž se to stane i Bradburymu a jeho divadlu.

Komentáře

Přidat komentář