LIDÉ: kapitoly z české literární fantastiky - Jan Weiss

Vydáno: 09 08

Autor článku: pagi

 

Jan Weiss
1892 - 1972

Autorské vidění světa tomuto pozoruhodnému českému spisovateli zformoval dlouhý a bolestný zážitek. Rok po jeho maturitě začala světová válka - tehdy ještě si historici nebyli jisti a tak přívlastek "první" k ní nepřičlenili. Jan Weis byl nasazen na ruské frontě a v roce 1916, čtyřiadvacetiletý, padl do zajetí.

Rozpadající se carská říše, téměř středověký ostrůvek v moři novověku, se chovala k zajatcům jen o něco hůř, než k vlastním lidem - ale to mohla být pro válečné zajatce jen malá útěcha. Těžká práce, nekvalitní a nedostatečná strava, hrozba deportace do ještě horších podmínek - a tyfus. Několik měsíců ležel Jan Weiss v baráku smrti v horečkách. Jeho průvodcem v té době byly halucinace, tak věrné a detailní, že si je ještě po letech upomínal - a to dokonce přesněji, než tehdejší realitu. A to i přesto, že jeho reálné zážitky na něm zanechaly bolestivé stopy - v tyfovém baráku mu omrzly prsty u nohou a před atakem sněti ho zachránila jen amputace prstů na obou nohách.

Z Ruska se jako legionář vrátil v roce 1920 a sedm dlouhých let trvalo, než se české literární veřejnosti představil jako spisovatel. Vročení 1927 nesou zato hned tři jeho knihy: Barák smrti, ve kterém se vrací ke svým válečným zážitkům, burlesku Fantom smíchu a povídkovou sbírku Zrcadlo, které se opožďuje. Titulní povídka vám jistě něco připomene - motiv pomalého skla známe z novějšího provedení například od Boba Shawa. Ovšem Jan Weiss toto zrcadlo použil opravdu weissovsky - v průběhu plesu smetánky vypadne elektrický proud, po opětovném rozsvícení zrcadlo zobrazí řadu indiskrecí - a proto musí být zničeno. V knize je kromě dalších povídek také romaneto o Biance Braselli, dámě s dvěma hlavami, které později dalo jméno povídkové sbírce.

Do českého literárního - nejen scifistického - Panteonu patří Dům o 1000 patrech (1928 čas., 1929 knižně). Příběh detektiva Petra Broka, procházejícího tajemný dům o tisíci patrech, Mullerdom, příběh snový a přitom tak reálný: ... všichni ukazují na cínovou trubku ve stěně, ze které vybuchuje bílá pára, rychle se rozptylujíc. Nastává panika... Lidé křepčí a křičí a pláčou, ucpávají si nosy a ústa... Padají přes sebe, jejich těla se kupí na černém mramoru... Tohle není reportáž z Osvětimi, to je Weissova vize, jak se také v Mullerdomu zacházelo s lidmi, vize, která vznikla dokonce ještě před rokem 1933. Vůbec celá kniha je - vedle či spíše za rovinou vlastního příběhu - alegorií, a to dvojí. Jednak je alegorií kapitalismu, jak ho Jan Weiss poznal a prožil, jednak je alegorií vnitřního vývoje člověka, jeho poznávání světa.

V roce 1930 vydal sbírku Bláznivý regiment a začal se věnovat psaní psychologických a společenských příběhů. Tento nesmírně plachý a nejistý člověk, pro kterého byly prožitky z válečného zajetí snad jediným vzrušením jeho poté velmi klidného života, opustil pevnou půdu svých snů a vypravil se do nejistého světa reality. Romány Škola zločinu (1931), Mlčeti zlato (1933), Přišel z hor (1941) a Volání o pomoc (1946) se však nesetkaly s příliš příznivým ohlasem a vnímavý a plachý Weiss to těžce nesl. Přesto se dokázal vrátit k fantastice románem Spáč ve zvěrokruhu (1937). Do tohoto období patří ještě Tři sny Kristiny Bojarové (1931) a sbírka Nosič nábytku (1941).

V padesátých letech začíná jeho třetí tvůrčí období. Začal ho ještě "postaru" - realistickými prózami Příběhy staré i nové (1954) a Lojzka (1956). Poté zkoušel najít sama sebe návratem k fantastice, či spíše plánovitě schematickým psaním o budoucnosti, což se bohužel odrazilo na kvalitě jeho prací. Země vnuků (1957) nebyla příliš povedenou sbírkou, a podobná charakterizace patří i k dalším sbírkám - O bílém koni (1959) a Družice a hvězdopravci (1960). Jeho poslední původní knihou byla sbírka Hádání o budoucím (1963), ve které se vrátil ke svému literárnímu stylu, který tak dobře rozvinul v Domě o 1000 patrech. Jeho další knihy jsou výběry starších prací a reedice - Bianka Braselli, dáma s dvěma hlavami (1961), Zrcadlo, které se opožďuje (1964) a další, které už vycházely až po jeho smrti.

Ve svých dvou nejdůležitějších SF románech - Dům o 1000 patrech a Spáč ve zvěrokruhu - vystavil světu zvláštní poetiku, která je v naší SF velmi vzácná. Pokud by bylo třeba vyznačit nějakou alespoň přibližnou blízkost, pak bych asi uvažoval o Josefu Nesvadbovi pro prvky nejistoty, pochybování o sobě samém i o světě okolo nás.

Jan Weiss, autor SF, je bezpochyby svůj a jedinečný a zaslouží si naši čtenářskou pozornost i v tomto století.

Přidat komentář