Kdo se nebojí, může do lesa

Jmenuji se Sam a nejsem divný. I když by to na první pohled mohlo někomu připadat. Mně ne. Rád pletu.  A co je na tom?  Svetry, šály, čepice, ponožky, cokoli si přejete. Umím to dobře a umím to rychle. Všechny vzory zvládám přímo bravurně. Ve skutečnosti neexistuje nic tak složitého, abych to nedokázal uplést. Dokonce jsem už dvakrát vyhrál národní soutěž, které se každoročně účastní všechny místní pletací špičky. Všechny ty báby, pardon dámy, se mohly zbláznit, když porota vyhlásila mně, Sama Sama (ne, nepřeslechli jste se, opravdu se jmenuji Sam Sam) absolutním vítězem ve všech kategoriích.

Nedám na pletení dopustit. Když jsem tuhle báječnou činnost objevil, byl jsem, a to doslova, zachráněn.  Do té doby se mi lidé vyhýbali a já se nikdy nepídil po tom, proč přesně, i když jsem samozřejmě jistá tušení měl. Jenže od okamžiku, co jsem vzal jehlice poprvé do ruky a objevil se s nimi na ulici, se začaly dít věci, které nechápu ani po dvou letech. 

Všechno to začalo úplně náhodou, když jsem po regenero-operaci nevěděl, co s rukama a postupně se to zhoršovalo. Stal se mi pracovní úraz a nikoli mojí vinou jsem o obě ruce přišel. Naštěstí v té době zrovna v nemocnici rozjížděli novou experimentální léčbu regenerace lidského organismu. Nějací vědátoři si dlouho lámali hlavu nad tím, proč neumíme to co ještěrky, nebo některé jiné druhy živočichů, či kterákoli rostlina a když přijdeme o nějakou část těla, prostě nám znovu nenaroste. Kůže se taky umí zahojit a kosti srůst, tak proč ne celá ruka nebo noha? Tak dlouho křížili lidskou DNA s všelijakou havětí, až se jim podařilo vyšlechtit preparát, který to uměl zařídit.

Jsem jen obyčejný raketový mechanik z Měsíční základny, tak vám moc podrobností nevysvětlím, ale v kostce je to zhruba tak, jak jsem popsal. Shodou a působením nešťastných okolností se právě v té době moje horní končetiny při rutinní cestě z kráteru Tycho zpět na základnu „rozhodly“, že mě bez rozloučení opustí takovým způsobem, že už nebylo možno je přemluvit, aby zůstaly, nebo se vrátily zpět a já byl nucen (bez nich) odcestovat znovu na Zemi.  Skončil jsem sice v nejlepším špitálu široko daleko, ale zrovna mně to nebylo moc platné. Připravoval jsem se pomalu na krušný život bez nich a utápěl se v sebelítosti, netuše, co mi budoucnost přinese. Když s velkou slávou zahájili slavní lékaři a ještě slavnější vědci první fázi testování na dobrovolnících a já ležel (to byla ale náhoda!) právě v TÉ nemocnici a nechával se krmit lžičkou, neváhal jsem ani minutu, když přišli s nabídkou, jestli nechci do party.

Pokusný králík? No a co? Raději laboratorní krysa než bezruký invalida, který si ani neutře…. Léčba byla v podstatě bezbolestná, starali se o mě vzorně, pořád mě okukoval někdo z televize, sestřičky zřejmě najímali přes modelingovou agenturu a doktoři se mohli přetrhnout, abych se měl jako v bavlnce.

Idyla.

První problémy se ukázaly nedlouho potom, co mi ruce narostly a ustálily se na standardní velikosti odpovídající mé tělesné konstituci. Byly naprosto dokonalé, ještě lepší než ty, které jsem měl původně a potud se vše zdařilo naprosto perfektně. Měly jen jednu malou vadu, vlastně dvě, ale k tomu se vrátím až později. Všechno pěkně popořadě. Ta vada na kráse, ta drobnůstka, která mi ale čím dál víc ztrpčovala život, jak rostla její intenzita, byla nezvladatelná energie, která mi rukama procházela. Musel jsem s nimi pořád něco dělat.

Řeknete si: „No a?“

Jenže vy si neumíte představit, jak to vypadá, když při hovoru, při chůzi, prostě při čemkoli máte nutkání neustále hýbat prsty jako byste se divoce rozcvičovali ke hře na klavír. Nepomáhalo vrazit je do kapes, ani si je založit. A ignorovat to, byla ta úplně nejhorší varianta. V okamžiku, kdy se v rukách nakumulovala určitá hladina „proudu“, přestal jsem je v podstatě ovládat. Pak „šly“ a prvního člověka, kterého potkaly, pořádně ztloukly. Nemohl jsem to nijak ovlivnit, maximálně jsem křičel na dotyčnou osobu, ať přede mnou rychle uteče, ale znáte to, většinou to mělo přesně opačný účinek.

Ale všechno je relativní. Taky jsem mohl dopadnout hůř. Kdysi jsem někde četl o syndromu bludné ruky. To se v noci člověk probudil, protože se mu špatně dýchalo a zjistil, že sám sebe škrtí. To mě by se stát nemohlo, že bych se probudil. Při síle, kterou moje končetiny disponují, bych se nejspíš probral až když bych byl mrtvý…čili nic.

Postupně se rozkřiklo, co jsem zač. Lidé se mi začali vyhýbat a povídalo se, že jsem cvok, protože mi ta žabí, nebo bůhví jaká DNA vlezla na mozek a bude ze mě časem slizoun, co žere lidi. Doktoři si nevěděli rady a jediné na co přišli, bylo NIC. Trochu pomáhalo, když jsem ruce zaměstnal nějakou činností a tak jsem mačkal míčky a gumové kroužky a skládal hlavolamy a podobné nesmysly. Mělo to však na bojechtivé nálady mých jinak báječných končetin pouze odkladný účinek. Interval byl delší, ale vždycky to přišlo. Dokázal jsem to na sobě časem poznat a většinou včas zalézt a vybít se doma do boxovacího pytle, který jsem vcelku umně maskoval za člověka. Mršky totiž jen tak do něčeho nepraštily, musely mít pocit, že to aspoň trochu smrdí člověčinou.  To, že jsem moc nechodil mezi lidi, je nasnadě.  Všechny nákupy a komunikaci s úřady jsem se naučil postupně obstarávat přes počítač. Některé věci se ale nedaly vyřídit přes SÍŤ a například k doktorovi na kontrolu jsem musel osobně.

Jednou jsem seděl v čekárně a naproti mně starší dáma. Tvářila se vlídně a štrikovala. Dokázala u toho šmodrchání, jak mi to tenkrát připadalo, se mnou zapříst rozhovor, jako by ani nevěděla, co jsem zač. A možná to opravdu nevěděla, starší dámy jejího naturelu se spíše zdržují v dámských klubech a vyměňují si recepty na zavařeninu, než aby koukaly na místí krimi zprávy, nebo na novinky z vědy a techniky. Fascinovaně jsem na ní zíral celou tu dobu a nesoustředěně žmoulal v rukách posilovací míčky.  Zato ty její ručky kmitaly podle přesného jízdního řádu a tvořily jednu řadu složitého vzoru za druhou, aniž se na něj jenom očkem podívala.

Když jsem po kontrole vyšel z ordinace, pořád tam seděla a jehlice jí cvakaly o sebe. Tenkrát mi to nepřišlo na mysl, ale s odstupem času mi připadá, jako by to byla kmotřička víla z nějaké hodně staré pohádky, které se zželelo ubohého mladíka, a rozhodla se mu pomoci. Postrádám pouze ten můj dobrý skutek, protože si nejsem vědom toho, že bych těsně před setkáním s tímto ztělesněným andělem nějaký spáchal.

Vzala mě do cukrárny, kde jsem byl naposledy jako malý kluk, usadila mě do proutěného křesílka a objednala čaj.  Zúčastnil jsem se absolutně nejrychlejšího rychlokurzu pletení na světě. Než jsme vypili ten čaj a než ona snědla zákusek, uměl jsem dost, abych si už dál poradil sám.  Měl jsem pocit, jako bych to všechno dávno věděl. Stačilo pozapínat ty správné knoflíky, seštelovat relé, založit do mě ten správný program a už to jelo. Všechno jsem chápal a okamžitě uváděl do praxe.

Od té doby mi už moje silné podezření, že ta křížená DNA musela být nejspíš z pavouka, z hlavy ani klackem nikdo nevyrazí.  Z cukrárny jsem odcházel s úsměvem, s jehlicemi v rukách a s klubkem vlny v kapse. Než jsem došel domů, upletl jsem první několikametrovou šálu v životě. Nemusel jsem vůbec myslet na to, co dělám, ruce pracovaly v podstatě samy bez toho, aby obtěžovaly moje vědomí. Cítil jsem obrovskou vnitřní úlevu, protože jsem ty trapičky zaměstnal tak intenzivně, že neměly čas mě otravovat. Jinak jsem si nevšiml ničeho.

To nejdůležitější mi pomalu začalo docházet až druhý den. Ony přestaly mít chutě ubližovat lidem! Ta, na začátku, naprosto nepochopitelná pletací činnost je natolik okouzlila, že přestaly mít nutkání se přibližně třikrát za den na někoho vrhnout a nabančit mu. Neumíte si představit, jaké to bylo! Ze dne na den! Najednou jsem mohl na ulici a nemusel jsem před tím počítat, za jak dlouho stihnu všechno vyřídit a vrátit se bezpečně domů ke svému věrnému příteli, boxovacímu pytli. Po týdnu neutuchající činnosti jsem zkusil s pletením přestat. Na zkoušku. Chyba lávky!! Reakce byla ohromující. Seděl jsem ve své tělocvičně a čekal, co se stane. Najednou mě ručičky zvedly ze židle, odtáhly mě do kouta a tam rozcupovaly chudáka Pytláka na kousky. Žádná hláška předem, žádné připrav se, pozor, teď, jako to bylo předtím. Rovnou TEĎ!

Jaký je závěr?

Nesmím vůbec pustit jehlice z ruky, protože pak ataka přichází do 15-20 minut. Nebo můžu přestat, ale obětní beran musí být velmi blízko.

Když spím, nepletu. Z toho jsem měl ze začátku největší strach, abych třeba nebyl náměsíčný a nechodil tahat sousedy z postelí, aby si se mnou zaboxovali. Jak je vidět i hyperaktivní končetiny si potřebují sem tam odpočinout od své jinak neutuchající činnosti.

Jediné další místo, kde je mi povoleno jehlice beztrestně odložit, je koupelna. Lépe řečeno vana. To platilo i předtím a naštěstí to tak zůstalo. Ve vodě se nedá dost dobře plést. I když jde technický pokrok velmi dopředu, nepromokavou vlnu zatím ještě nikdo nevymyslel. Jako kdyby to věděly, holky moje šikovný. Taky si občas potřebují oddáchnout , ne? Všechny končetiny si dají relax a já načerpám novou energii. Občas si i zdřímnu.

Moje koupelna se stala mým útočištěm. Stala se mou svatyní, protože nemá žádná okna a nemůže mi sem zírat žádný čumil, kterých mi po zahradě běhají celá hejna. Od té doby, co se rozkřiklo, že se ze mě místo vyhlášeného rváče stala ovčí babička, to mám na zahradě jako na promenádě.  Pořád mě někdo někam zve, žádá o rozhovor, o autogram, o šálu, nebo nabízí manželství. Párkrát už jsem se přistihl, že láskyplně vzpomínám na časy, kdy se mi každý zdaleka vyhnul, jen co jsem vyšel na ulici. Pomalu, abych začal nosit masku, ale ono by to asi moc nepomohlo…

… jo, že vlastně nevíte, jak vypadám? A kde jste byli poslední dva roky? Na cestě z měsíční základny na odvrácené straně Jupitera? To už jí tam postavili? A tak, v tom případě se omlouvám, tam zřejmě nedoletí ani speciálně zesílený televizní signál. Což mě přivádí na myšlenku, že jsem vlastně zapomněl úplně zmínit tu druhou drobnou vadu, o které jsem mluvil hned na začátku. Těch rukou mi totiž naráz narostlo šest, takže vypadám jako chobotnice navlečená v kalhotách a svršky si musím dávat šít ve speciálním krejčovství. Aspoň, že ušetřím za svetry, protože ty si pletu zásadně sám!

Možná mi dokážete objasnit, proč mají všichni ti hloupí lidé, co se mě předtím báli, takový zájem o to, že pletu. Nebo že by to bylo tím, jak vypadám? Víte, to mi nikdy nepřišlo na mysl. Než jsem vzal do spodního páru rukou ty zatracené jehlice, nikdy jsem si nevšiml, že by chtěl někdo autogram kvůli tomu, že mi přebývají údy.

Sousedi v ulici si už zvykli, že bez jehlic nedám ani ránu a pořád mi zbývají ještě další čtyři ruce, se kterými jsem schopný dělat cokoli dalšího zároveň. Takže nakupuju, jím, piju, zapaluju si cigáro, telefonuju a dělám všechno (tedy skoro všechno), co Vás napadne a zároveň motám vlnu. Pravda, jsou činnosti, u kterých se štrikovat nedá, už z principu věci, ale do toho vás zasvěcovat nehodlám. Jsem slušně vychovaný mladý muž a gentleman, takže žádné podrobnosti ode mě nečekejte.

Jsem zářným příkladem rčení, že zvyknout se dá na všechno. I na osm končetin. Prošel jsem si všemi fázemi psychické krize: nejdřív vztek, potom odmítnutí, následovně apatie a nakonec usmíření.  Když mi v nemocnici po probuzení z umělého spánku došlo, co se mnou provedli a jak se operace zdařila, rozmlátil jsem celý pokoj na prvosoučástky a zranil dva ošetřovatele. Týden jsem pak strávil přikurtovaný k posteli a pod sedativy.

Teprve když se doktoři konečně přesvědčili, že ta moje agrese vyprchala, směl jsem z postele. Celý další týden jsem do všech včetně uklízečky hučel, aby mi ty čtyři přebývající nesmysly uřízli, než jsem pochopil, že to prostě nejde. Ten proces byl nevratný, a jakmile se všechny šroubovice jednou propojily, už se s tím nedalo nic dělat. Oni mi ty ruce uříznout mohli, třeba všech šest a klidně i s nohama jako bonus. Na věci to bohužel nic neměnilo, do měsíce bych je měl zase zpátky. Genetická regenerace organismu totiž není prášek na bolení hlavy (jak mi bylo odborně vysvětleno) a její účinek nemůže nikdy vyprchat. Jsem tedy ještěrkou, které doroste ocásek, kdykoli ho ztratí, již napořád.

Další měsíc jsem jen seděl, tupě zíral a odmítal cokoli včetně jídla. Docházel za mnou psychiatr a zřejmě to musel být machr, protože se mu nakonec povedlo mě přesvědčit, že mám celý život ještě před sebou a o jaká mnohá dobrodružství přijdu, pokud budu do smrti hledět do rohu a nehýbat se. Nezbylo mi, než se s tím smířit, pochlapit se a začít „vařit“ z toho co mám. Dneska už si to víceméně užívám a neumím si život bez těch svých šesterčat, co si žijí svým vlastním životem, ani představit.

Tak se někdy stavte, až pojedete kolem. Já vás pozvu na čaj a mezitím vám smotám něco na sebe, nebo na památku, jak budete chtít.  Pletení mě uklidňuje a ty moje holky ztřeštěný to plně zaměstnává, takže už dva roky jsem nikomu nenatloukl….

Snadno se doptáte. Jmenuju se Sam a Lesní ulici Vám každý rád ukáže.