FILM: Zrození Planety opic (Rise of the Planet of the Apes)

Pozornému divákovi jistě neujde, nakolik je Zrození Planety opic myšlenkově i tematicky spřízněno s Cameronovým Avatarem (2009). Oba filmy staví do popředí silné mužské figury, kterým však není lhostejný osud soukmenovců, a proto iniciují odpor proti autoritářským vykořisťovatelům. V obou filmech je boji i formování hrdinova charakteru propůjčen archetypální rozměr. Caesarův příběh od nalezence po vůdce zotročených, kterému se od utlačovatelů dostalo výchovy i vzdělání, dokonce křísí mýtus o Mojžíšovi a vyvedení porobeného lidu do Země zaslíbené. V jednom i druhém se věda obrací proti svým pánům: jak Jake, tak Caesar jsou nezamýšleným výsledkem vědeckého snažení, které motivovaly výhradně „dobré úmysly“. Oba hrdinové se pohybují na hranici dvou světů, aniž skutečně patří alespoň do jednoho z nich, a jsou nuceni k nevyhnutelné volbě druhové příslušnosti, která ovlivní jejich budoucí kroky. Stejně tak oba filmy spojuje nadřazování (krásy a nezlomnosti) duše nad tělo a neochvějné ekologické přesvědčení, které jde ruku v ruce s aktivní rezistencí vůči zvrácené logice tržního kapitalismu.

Pokud se ve Zrození vyskytuje nějaký antagonista, není jím příšerně přehrávající Tom Felton v roli sadistického syna správce útulku, ale cynismus oficiálních institucí, pro něž se život stává položkou na seznamu a falešně úhledný businessman Jacobs, řídící společnost Gen-Sys, kde je vyvíjen lék na Alzheimerovu chorobu. Nikoli Caesar se svou krátkodechou výtržností, ale právě Jacobs svými neuváženými rozhodnutími způsobí zkázu celému lidstvu, neboť nadřazuje opojnou vůni zisku nad zdravý rozum. Restart (z větší části nechvalně) proslulé filmové a televizní série, jejíž kořeny sahají až do bouřlivých šedesátých let, proto zřejmě nejvíce potěší sociálně a empaticky smýšlející část publika, které stále leží na srdci ideály svobody, porozumění, tolerance a odpovědnosti. A nebo beznadějné formalisty, které pro změnu usadí vybroušený styl, k němuž by se v letošní nabídce hollywoodských blockbusterů marně hledala alternativa.

Ačkoli má režisér Rupert Wyatt na kontě pouze jediný celovečerní film (útěkářský snímek The Escapist), projevuje se jako nesmírně vyzrálý a vynalézavý tvůrce. Společně s oscarovým kameramanem Andrew Lesniem, jehož přítomnost u projektu vysvětluje několikerá spolupráce s trikovým studiem WETA, nalezli efektivní způsob, jakým vyjádřit postupnou proměnu hlavního opičího hrdiny z nevinného mláděte v sebejistého vůdce vzpoury. Promyšlená stylistická strategie cele přenáší divácké sympatie na rebelující primáty, jejichž očima je podstatná část filmu nahlížena, jak ostatně naznačuje již dramatický nájezd kamery do oka polapené šimpanzice Jasnoočky v úvodu.

Caesarovu rostoucí inteligenci (a uvědomění) odráží fascinující práce s detailem. S přibývajícími minutami je jeho tvář stále častěji zabírána v extrémních detailech s rozostřeným pozadím, čímž vynikne i ten nejjemnější projev emoce a pochopitelně i obdivuhodná zručnost animátorů. Jak si osvojuje nové grimasy a gesta, jako by na jeho obličeji a těle přibývalo drobných detailů i bez přiblížení, dokud se nezdá, že nejen on, ale i ostatní počítačově vytvořené opice jsou životnější než jejich lidské protějšky, které se naopak zplošťují do plakátových karikatur - Jamese Franca nevyjímaje. Pocit radosti z volného pohybu a rozrušení naopak vyjadřují spektakulární průlety prostorem či nápadné jízdy; výběhem v útulku, napříč rodinným domem či kolem ocelové konstrukce Golden Gate Bridge, na kterém se odehraje závěrečný bitva o cestu na svobodu. Specifickou (a významově podstatnou) variací tohoto snímání, je závratný spirálovitý pohyb kolem kmene stromu, kdy odpoutaná kamera následuje Caesarův triumfální šplh do výše. To vše podbarveno fantastickou hudbou Patricka Doyla, která kombinuje moderní orchestrační postupy s bohatou paletou perkusí a domorodých vokálů.

Zrození obecně působí dojmem, že si každého trikového záběru považuje jako čehosi vzácného, a třebaže i v něm dojde na jeden atraktivitě poplatný “money shot” s gorilou naskakující na vrtulník, dávkuje triková kouzla s rozvahou a vždy pro konkrétní účel, takže se nikdy nestanou planou pastvou pro oči. Ano, styl na sebe – právě pro svou ostentativní důslednost – do jisté míry strhává pozornost, ale nikdy nepřestane sloužit vyprávění, nikdy nestojí sám o sobě a pro sebe. To je snad také důvod, proč Zrození v tolika divácích vyvolává nostalgické vzpomínky na zašlou předdigitální éru, z níž povstala i původní Planeta opic (1968), éru, kdy byla tvorba speciálních efektů nesrovnatelně obtížnější, a tudíž i méně marnotratná.

Podobností s Schaffnerovou Planetou opic je však mnohem víc. Scénář Zrození vědomě (a mnohdy nesmírně rafinovaně) pracuje s jejím odkazem. Variována je již výchozí situace zápletky; zajetí hlavního hrdiny a jeho vzpoura proti věznitelům. Ironie však byla nahrazena humánnějším soucitem. V roce 1968 se v okovech ocitl bílý muž, který se tak na vlastní kůži stal obětí rasové diskriminace ze strany opic, rok 2011 navrací situaci do – z pohledu dějin – „přirozenějšího“ stavu; vězněným je inteligentní lidoop, jehož matka pocházela z afrického kontinentu. Planeta opic však nebyla jen obžalobou rasismu, ale i zneužití vědy. Ta sice dopravila do vesmíru posádku nešťastné lodi Ikarus – o jejímž startu je letmá zmínka i ve Zrození -, byla to však také ona, která vydláždila cestu (r)evoluci lidoopů. Ve filmu sice není jasně vysloveno, co ke zkáze civilizace vedlo, vzhledem ke studenoválečnému děsu z jaderné války si však můžeme snadno domyslet, že šlo právě o jaderné zbraně. Bezprostřední hrozbu katastrofy vyslovuje slavná pointa na pobřeží, kde Taylor (Charlton Heston) spílá lidské malichernosti před troskami Sochy Svobody. Zrození strašáka globálního konfliktu nahrazuje “modernějším” biologickým virem. Konec lidské dominance nad světem je však mnohem více než selháním vědy průsečíkem nešťastných okolností a nezřízené chamtivosti, třebaže v základu je na vině snaha o zasahování do přirozenosti přírodního dění. Na celkovém vyznění obou filmů, ale i mnoha drobných detailech lze dobře sledovat proměnu dobového kontextu, v němž vznikaly, a který odráží.

Ve světle probíhajících arabských revolucí, nepokojů v ulicích britských měst a vášnivých demonstrací v řadě jihoevropských států, na které nejtíživěji dolehla prohlubující se ekonomická krize, se Zrození Planety opic jeví jako nebývale aktuální film. „Evolution becomes revolution“ (či méně výstižně „Místo evoluce… revoluce.“) hlásá úderné heslo na oficiálních propagačních plakátech, naznačující, že mezi evolucí a revolucí existuje mnohem hlubší než lingvistická spojitost. Není ostatně bez zajímavosti, že otec evoluční biologie Charles Darwin rozvíjel svou teorii o přírodním a pohlavním výběru zhruba ve stejné době jako Karl Marx svou koncepci dějinného vývoje, založené na ideji věčného konfliktu. Caesarovi na plakátu, kde bojovně pozvedá levici nad (r)evoluční masou primátů, schází už jen pověstný commandanteho baret a doutník. Nebo darwinovský plnovous – záleží na úhlu pohledu. Asi málokdo by pochyboval o tom, že evoluce je procesem přirozeným, kdežto revoluce nikoli. Co se však stane, když obě „voluce“ splynou, nebo si vymění pozice?

Ačkoli se to na první pohled může zdát, snímek nás rozhodně neponouká k řešení nespokojenosti se stavem světa násilným povstáním. Naopak nám připomíná, že pro odstartování změn k lepšímu mnohdy stačí vyslovení či naznačení prostého “Ne!”, které může nepředvídatelně rezonovat užaslým tichem a na konci své cesty spustit nenadálou lavinu novot – a to bez jediného výstřelu.Velkým problémem dnešního světa je to, že lidé příliš často podléhají iluzi, že jako jedinci nemohou se stavem věcí nic udělat, že je lepší vyčkávat, než se objeví někdo, kdo za ně problémy vyřeší. Narozdíl od Caesara si však nemůžeme dovolit skrývat se v korunách vysokých sekvojí a nerušeně vyčkávat na nový úsvit. Je třeba konat!

Pokud je totiž možno nějak rozumně číst šíření viru nad mapou světa, které doprovází část závěrečných titulků, tak jako (r)evoluční ozvěnu nenávratného procesu, který spustilo necitlivé zasahování do zákonitostí přírody. Caesar fakticky netouží po převratu, ale po svobodě a skoncování s úzkostí a nerovnostmi, které pociťuje v zajetí – ať už za kruhovým oknem půdního pokoje, odkud má výhled do vábivých korun okolních stromů, nebo ve špinavé kleci chovné stanice. Je tedy jeho vzpoura opravdu revolucí, když pouze následuje instinkt a volání po spravedlnosti, třebaže vyhrocené zlostí? Ta pravá revoluce možná zatím proběhla úplně někde jinde a vykonali ji lidé; a to ve chvíli, kdy nenávratně porušili křehkou harmonii života. Ve chvíli, kdy se evoluce stala revolucí.

Závěrem tedy zbývá položit si jednoduchou řečnickou otázku: Jak často se do kin dostane žánrový film, který by nám předkládal tak osvěžující poselství, a navíc natolik strhující, ale rozhodně ne samoúčelnou formou?

Zrození Planety opic /Rise of the Planet of the Apes/
USA, 2011, 105 min. 

Režie: Petr Wyatt
Hudba: Patrick Doyle
Obsazení: James Franco, Andy Serkis, Brian Cox, Tom Felton, Freida Pinto
Distribuce: Bontonfilm