FILM: Upíři ve světě i Plzenci

Vůbec prvním upířím filmem byl prý Meliesův Ďáblův dům (Le Manoir du  Diable, 1896) a prvým snímkem se slovem UPÍR v titulu americký Upír z pobřeží (1909). První Dracula, nebo tedy adaptace slavného románu Brama Stokera (1897), možná překvapivě vznikl v Rusku (1920) a je dnes dávno ztracený, ale zmizel navěky i ten druhý, maďarský Dracula (1921) a pohřešuje se bohužel i film Londýn po půlnoci (1927) alias „super dílo“ v hlavní roli s „mužem tisíce tváří“ Lonem Chaneym, na kterého dodnes rád vzpomíná Ray Bradbury (nar. 1920), zůstaly snad z Londýna jen fotky s dotyčným Chaneym, zato aspoň děsivé.

Co bylo dál?

Málem se nedochoval ani klasický Murnauův Upír Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens, 1922), což je samozřejmě také Dracula, až na to, že si vdova po autorovi literární předlohy Florence Stokerová postavila hlavu a odmítla prodat práva, takže německý režisér přezval hraběte na Orlocka.

I tak měly být po soudním verdiktu zničeny veškeré kopie jeho skvělého díla a jenom se štěstím k tomu nedošlo. Relativně předloze věrný snímek natočili byl natočili u Vrátné Doliny na Slovensku, v Oravském Podzámku a v krčmě v Dolném Kubínu, přičemž se titulní role mistrně chopil jinak úplně neznámý Max Schreck, který skutečně vypadá tak ohyzdně i působivě, že ještě po moha letech realizoval Herzog v podstatě pietní repliku filmu (1978) s Klausem Kinským, který pak také vystoupil ve snímku Nosferatu v Benátkách (Nosferatu a Venezia, 1986), a roku 2000 vznikla i zvláštní filmová fikce o dávném Murnauově natáčení Upírův stín (Shadow of the Vampire) s neuvěřitelně namaskovaným Willemem Dafoem jako fiktivním Schreckem.

Klaus Kinský ani jinak nezahálel a například v Draculových satanských rituálech (Count Dracula, 1970) předvedl alespoň šíleného Renfielda čili Draculova otroka a přivolavače, zatímco hraběte i tady zosobnil osvědčený Christopher Lee.

Proč osvědčený? Protože ta role mu už zůstane osudem. Už roku 1957 vznikl v režii Terence Fishera slavný Dracula (Horror of Dracula, 1958 - pozn. redakce) s Christopherem Lee a následovaly poté další a další filmy s Leem jako Dracula, kníže temnot (1965), Dracula ožívá (1968), Ochutnejte Draculovu krev (1969), Draculovy jizvy (1970), Dracula a syn (1976) a také Draculova nevěsta (1978). Jen „lodního upíra“ si Christopher navíc střihl v komedii Kouzelný Kristián (The Magic Christian, 1969) – kde hráli hlavně Ringo Starr a Peter Selers - a krvežíznivé stvůry ztvárnil kupř. taky ve snímcích Těžké časy pro upíry (1959), Krvavý satan (1966) a Já, upír (1972).

Christopherovo pojetí hraběte bylo nové a aristokraticky britské až autoritativně byronovské, abychom tak řekli, a je to i pojetí nesmyslně absurdní, nicméně zaujalo (i díky Leeovi) a koneckonců má oporu i ve Stokerově textu!

A Christopher Lee?

Nelistoval jenom v původní knize, ale zná taky řadu starších filmových podivuhodností, ze kterých vědomě vycházel. Z expresionistické klasiky Kabinet doktora Caligariho (Das Kabinett des Doktor Caligari, 1920) „zcizil“ kupř. ono náhlé otevření očí ve tváři spícího monstra a úplně sám vymyslel i zvláštně rychlé a hmyzí Draculovy pohyby (přičemž už v předloze leze hrabě po hradní stěně hlavou dolů jako hmyz).

Draculovu erotismu podléhaly ale divačky už před Christopherem Lee a tím nejpřednějším expertem na produkci onoho erotismu zůstává bez debaty Bela Lugosi alias Maďar uprostřed Hollywoodu. Ten charismatický gentleman se sice nikdy řádně nenaučil anglicky, měl však skutečně zvláštní kouzlo a přímo oslnivě zazářil v přelomovém Draculovi Toda Browninga (1931), aby pak ztělesnil pijáky krve i ve snímcích Znamení upíra (1935), Ďábelský netopýr (1940), Mizející mrtvola (1941), Upírův návrat (1943) a Vampýr nad Londýnem (1952). Lugosi zemřel při natáčení Mimozemských vylupovačů hrobů (Plan 9 From Outer Space, 1956) Eda Wooda známého jako „nejhorší režisér všech dob“ a dodnes zůstal ceněnou legendou, jejímž přirozeným protipólem se stal Angličan Boris Karloff.

Rovněž Boris se, pravda, vynořuje z dlouhé řádky upírovin, jakými byli kupř. Upíři v bílém (1932) anebo Ostrov mrtvého (1945) anebo Komnata strachu (1968), ale mně osobně teď přijde zajímavější, KDO kromě Brama Stokera ještě poskytl těmhle lepům výtvorům literární námět. A kdo tedy?

Druhým nejúspěšnějším autorem na krvavé líše se stal anglický spisovatel Joseph Sheridan Le Fanu (1814-73), a to novelou Carmilla (1871) alias nevyřčeně lesbickou Draculovou předchůdkyní, a ta je dnes už zfilmována přímo bezpočtukrát anebo tedy asi desetkrát počínaje Podivným dobrodružstvím Davida Graye (Vampyr - Der Traum des Allan Grey, 1931). K lepším variantám v řadě dál náleží Vadimům film A umřít z rozkoše (Et mourir de plaisir, 1960), který samozřejmě nezaměňte s pozdějším snímkem téhož režiséra s prostým titulem Dracula (1978). Abych aspoň na chvíli přerušil výčet, dovolte jen kratičkou ukázku z původní Carmilly v překladu Tomáše Korbaře:

Příštího dne byly v karnsteinské kapli provedeny nezbytné úřední úkony. Byl otevřen hrob hraběnky Mircally a v obličeji tak odkrytém poznali generál i otec svého proradného krásného hosta. Ačkoli od hraběnčina pohřbu již uplynulo víc než sto padesát let, byly její rysy prosyceny teplem života. Oči měla otevřené, z rakve se nelinul žádný mrtvolný pach. Oba lékaři... pak i ověřili překvapující fakt, že dýchací ústrojí sice slabě, ale přece jen znatelně funguje, a že lze zaznamenat obdobnou činnost srdce. Údy byly dokonale ohebné, svaly pružné a tělo spočívalo v olověné rakvi naplněné do výše sedmi stop krví.

A další spisovatelé, kteří inspirovali filmy?

Rozhodně zajímavou figurou na krvavém poli byl Byronův osobní lékař italského původu William Polidori (1795-1821). Prózu Upír uveřejnil tento gay roku 1819 a také ona byla posléze zfilmována, a to minimálně třikrát (1945, 1973, 1992) a navzdory tomu, že zde krev ještě nemůže pít hrabě Dracula, ale „jen" britský gentleman Ruthven.

Ne ovšem pochyb, že také Polidoriho Stoker zaujatě četl (a nejen Carmillu).

I dnes zapomínaný viktoriánský bestseller Thomase Presta Varney – ten vampýr aneb Krvavé hody (1847) byl nakonec zfilmován (1975) a je to tedy další literární (byť v tomto případě brakové) dílo, které vzniklo už dávno před Draculou.

Mezi velmi schopné ženské Stokerovy následovnice patří dnes ovšem (a to děláme věru obrovský skok) Stephenie Meyerová, ale i Anne Riceová alias autorka předloh pro Interview s upírem (Interview with the Vampire, 1994), Svátek všech svatých (2001) a Královnu prokletých (Queen of the Damned, 2002). Brama Stokera však ještě těsněji parafrázoval už sám Stephen King ve skvělém románu Prokletí Salemu (1975, Salem's Lot - film 1979) a méně těsně, ne-li úplně volně, vyšel z upířích motivů i známý román Richarda Mathesona (nar. 1926) Já, legenda (1954, česky 2008). Dočkal se dlouhé řady adaptací počínaje Posledním člověkem na Zemi (The Last Man on Earth, 1964) a Omega manem (Omega Man, 1971) a sám Richard Matheson (mj. i autor předlohy ke Spielbergovu Duelu) napsal i několik původních upírských scénářů.

Od filmu Znásilnění upírky (Le Viol du vampire, 1967) se mezi béčkové filmaře vřadil i Jean Rollin neboli autor dosti podřadných děl Nahá upírka (1969), Kult upíra (1971) či Kletba živé smrti (1973) a vampýří je ovšem i film Ne z téhle Země (1956) od klasika Rogera Cormana. V dětství jsem ho znát nemohl, nicméně mám onen čas spjatý s Polanského Plesem upírů (The Fearless Vampire Killers, 1967) známým v Americe pod názvem Neohrožení zabíječi vampýrů s podtitulem Promiňte, ale vaše zuby jsou v mé šíji. Roman Polansky nahradil tradiční goticismus ryzí Transylvánií, ale ve stylu literatury jidiš, a upíry rozdělil třídně, čímž možná i dosáhl maxima provokativnosti - a filmařsky jde určitě o bravurní dílo.

A taky jedno z mála, které už tenkrát proniklo k nám.

Ustupme však zase trochu do kategorie B i mezi experimenty a z „rudé" oblasti vyzdvihněme „úplně jiné“ filmy Dona Gluta: Frankenstein potkává Draculu (1957), Draculova pomsta (1958), Byl jsem mladistvým upírem (1959) a Klub lovců upírů (2001). Ani to bohudík není zdaleka vše a Draculou byl fascinován třeba i známý génius Andy Warhol (1928-87), když stvořil svérázné snímky Batman versus Dracula (Batman/Dracula, 1964), Draculovo dítě (1970) a Dracula chce žít a hledá dívčí krev (1974).

A libo-li Tureckého Draculu v Istanbulu (Drakula Istanbul'da, 1952(3))? Pak si dejme si pozor, protože v tom případě jde o jeden z mála filmů o historickém Vladu Naražeči...

Ke věrným přepisům románu Brama Stokera naopak náleží Hrabě Dracula (Count Dracula, 1977) s Louisem Jourdanem, tzv. Původní Dracula Brama Stokera (1978) režiséra Kena Russella (nebyl natočen - viz zde) a konečně i vypiplaný Coppolův Dracula Brama Stokera (Dracula, 1992), kterého mám já osobně velmi rád a jehož obdivně napodobila jedna méně známá část Spielbergova televizního seriálu Mladý Indiana Jones (a konkrétně ta o lednu 1918)!!!

Vraťme se ale ještě k vampýrům tady u nás, i když zjistíme, že tady po Iljovi Rackovi (1970), a když nepočítám nezvalovskou Valerii a týden divů (1970), vznikly jen dva dlouhé filmy, a to Herzův Upír z Feratu (1982) podle povídky Josefa Nesvadby (původní titul tohoto snímku s režisérem Jiřím Menzelem je Ssání) a Svatba upírů (1993) s Ivetou Bartošovou. A další draculovské a upíří filmy ve světě? Je jich samozřejmě ještě moc, anebo spíš AŽ moc, a připomeňme aspoň Draculovy nevěsty (1960) a film Můj drahý Dracula (1973), které svorně disponují skvělým hercem Peterem Cushingem.

Další slavný Dracula (1979) je s Frankem Langellou, ale Královna krve (Queen of Blood, 1966) zase s Dennisem Hopperem, a existují i pafilmy jako Billy Kid versus Dracula (1966), Draculovo impérium (1967), Drakulita (1969) či Hádejte, co se přihodilo Draculovi (Guess What Happened to Count Dracula, 1970). Za vidění oproti tomu rozhodně stojí snímek Dracula je mrtev, a tedy v pořádku, a žije v Londýně (The Satanic Rites of Dracula, 1973) a pseudohoror Draculovy panny (El gran amor del conde Drácula, 1972). Pověstným zůstává i Blacula (1972) a čile k světu se pnou i porůznu roztroušené úponky žánru jako Dragula (1972), Hluchula (1975), Batula (1952) a Baron Brakola (1963). Satirou pak zůstane je brazilský Upírův sen (1970) a vznikla i Lady Draculová (Lady Dracula, 1973?8). Svého času mě pobavil film Dracula a sedm zlatých vampýrů (1973) a Disneyho infantilním perem byla poznamenána Záhada v Draculově hradě (1973). „Velký šéf“ David Niven hrál zase ve filmu Starý Dracula (Old Dracula, 1974) a nezapomeňme na slavný muzikál Rockula (1974) a filmy Kníže Dracula (1978), Klub monster (1980), Draculova vdova (1988), Dracula, milostný příběh (1989) a Temný princ alias Pravdivý Draculův příběh (1991). A ovšem ani na Brooksovu nepříliš povedenou parodii Draculoviny (1995).

Z let sedmdesátých, kdy došlo k jednomu ze vzedmutí, jsou i snímky Draculova vnučka (1978), Draculovy krvavé hody (1974) a Draculův chtíč (1971), zatímco Draculův dům (House of Dracula, 1945) už jest o hodně staršího data. Ale pootočme se ještě za filmy čistě upířími a nedraculovskými. Které že to – třeba – jsou?

Upíři vznikli ve Francii už roku 1915 a následovala německá Noc hrůzy (1916), ale také komedie Upír Ambrose (Ambrose's Fury, 1915) s obrovským Mackem Swainem, známým z Chaplinových komedií. Vampýří seriál Velká londýnská záhada vznikl roku 1920 a polští Upíři Varšavy roku 1925. Upírova žena (1931) je indický film a následoval třeba Upíří netopýr (1933) a později Návrat doktora X (1939) s Humphrey Bogartem jako upírem. Ještě jiný snímek Upír je z roku 1950 a Upír z Notre Dame vznikl v Itálii (1957). Vampýřím však je samozřejmě i To! (1958), které nezaměňujme s pozdějším Kingovým hororem (a knihou a filmem), a nelze pominout ani vcelku neuvěřitelný upíří western Prokletí nemrtvých (1959).

Téhož roku vznikl v Itálii i Upír a balerína a film s Basilem Rathbonem Svatý George a sedmero prokletí je z roku (Magic Sword, 1962). Jen rok poté natočili Rusové nevinný upíří balet Ranní hvězda (1962), ale jinak si mohou k tématu připsat nulu.

Jiný snímek Upír Aechecha (1962) vznikl v Argentině, ačkoli předloha pochází od „homosexuálního klasika detektivky“ z USA Cornella Woolriche, a roku 1963 vznikl v Anglii i Upíří polibek. Z roku 1965 jest italská Planeta upírů od klasika béček Maria Bavy a Upíří bestie lačnící po krvi (opět s osvědčeným Peterem Cushingem) vznikla roku 1967 v Anglii. Malenka (Fangs of the Living Dead, 1969) s Anitou Ekberg (1968) v Itálii a vampýří je i horor Křič a křič (Anglie 1969) nebo filmy Hrabě Yorga, upír (1970), Upíří cirkus (Anglie 1971) a Učedník smrti (Anglie 1972) s Ronaldem Laceym. Následovaly Žije to nocí (1973), Vampirella (Anglie 1974) a Spermula (Francie 1976) s Udo Kierem či australská Žízeň (1979), která si pro změnu pomohla hercem Davidem Hemmingsem.

Smrtící loď (1980) je zase s Richardem Crennou, ale mezi upíroviny se řadí i Sobota čtrnáctého (Saturday the 14th, 1981), Vrcholný úplněk (1981) a Hlad (1983) s Davidem Bowie. Z roku 1985 je pak horor Úděsná noc a Hrobka (1985) je snímek s Johnem Carradinem. Jednou kousnutý (1985) zase s Jimem Carreym. O kus nad veškerý tenhle balast a marast se vysunul a vymkl Schumacherův snímek Ztracení chlapci (1987), který je nejen o upířích motorkářích.

A co víc?

Historizujícím pojetím se vyznačovala upírovina Viktoriin stín (1988).

V Upírově polibku (1989) hrál Nicolas Cage. Další film Úsvit, upíři na ústupu (1989) byl doplněn Davidem Carradinem a následovaly i Crowleyho popel (Uruguay 1989) a Dcera temnot (1990) s Anthony "Psycho" Perkinsem.

Taky ovšem filmy Plemena (1991), Nevinná krev (1992) a Příběh upíra (Anglie 1992) s Julianem Sandsem, jakožto i známá Buffy, zabíječku upírů (1992) s Donaldem Sutherlandem a Nadja (1994) s Peterem Fondou či opravdu výborný existenciální horor Sklon (1995) s Christopherem Walkenem.

Nevalným se oproti tomu zdá jak Cravenův Upír v Brooklynu (1995) s Eddie Murphym a zrovna tak Van Helsing s Hughem Jackmanem, Richardem Roxburghem, Markem Vašutem a Danou Morávkovou:-). Už roku 1996 ovšem vznikl i známý krvák Od soumraku do úsvitu (1996), na který navázalo horší pokračování, a populární Blade zahájil jinou sérii roku 1997.

Připomeňme i filmy Kazatel (1998) a Upíří svádění (1998) o lesbické Draculově dceři Dracoole, Vampiráty (1998) a podle mého názoru skutečně zdařilé Upíry Johna Carpentera (1998), které vám tímto i doporučuji ke zhlédnutí. Inu, a pokračovat by šlo skutečně skoro do nekonečna, vždyť jako z recese vznikl roku 2000 i Upírův hrob Eda Wooda (2000), a to podle jeho uleželého scénáře, a kuriozitou „oboru" zůstane i finský film Zpátky do SSSR (1992), kde vystupuje v roli upíra sám Vladimír Iljič Lenin. Abych byl ale taky osobnější, pokusím se na závěr zavzpomínat i trochu jinak!

Soused Babka z naší Vrchlického ulice v Plzenci u Plzně měl kdysi místo hradby keře (nikoli naštěstí upíří), a tak jsme okolo roku 1968 a jako děti posedávali právě v tomhle ulici tajuplně lemujícím křoví, a to i s holkami. Bylo nám okolo pěti let, ale rokovali jsme i žili už naplno – a popíjeli jsme i limonádu a vyhlíželi z houští a zase rokovali. No, ale možná to taky bylo až léto 1970.

O čem šla řeč?

Například o Angelice, markýze andělů, jak si stále pamatuji, a probíralo se, ve kterých filmech byla nejvíc nahá. Ještě zaujatěji jsem se však dovídal fakta o hraběti Draculovi a markýza jménem Angelika představovala tenkrát vrchol erotiky, ale upíří filmy se staly rubem téže mince – a ve světových kinech zrovna letěly a mávalo se tam netopýřími křídli a pila se krev a památným se stal už zmíněný Polanského Ples.

Ale tady v Čechách?

Bylo to všechno tak trochu TABU, takže jsem upíroviny sice taky občas sledoval v televizi, ale pouze „na Německu", a oč byly ty krásné „záhady naší planety“ a horory zakázánější, o to víc jsme k nim začínali vzhlížet a horovali, ano, horovali pro ně. I hororovali. A hlasovali. Zakázané ovoce nejlépe šmakuje!

Mám, pravda, tak pocit, že by mě tyto UPÍROVINY uhranuly i nezakázané - a můj spolužák a kamarád Vašek mi již tenkrát vykládal o Christopheru Lee. Také já potom Christophera uviděl, no, a TO JE Dracula! kulil jsem oči, protože Lugosu nás už minul, a temně ponuré tóny zněly a zněly a drnčivě v televizi klesaly ještě hloub, až to bylo šílené, a kamera se za toho varhanního dunění zvolna probojovávala ke katafalku - a DUM!

Začínal další z imaginativních filmů, které jsme tady moc neznali, a hle, krev nebyla zase tak podstatná, a hle, skutečně šlo o ryzí hrůzu, hřbitovní, ale i romantickou. A mrtví cválají rychle, že!

Úvodem oné sedmé dekády minulého století se draculoviny světem opravdu jen rojily a nemohu než litovat, že přes oponu ze železa skoro nedošplíchly a jediný český (a jen televizní) Hrabě Drakula(1970) s Iljou Rackem nestačil.

Horory nám politici zkrátka tak nějak sebrali a někomu to, pravda, ani moc nevadilo, to uznávám, a zrovna taky vy možná neprahne po hraběti D, ale... já prahl a chybíval mi tenkrát nesmírně a ó, jak bezmezně jsem toužíval ty filmové skvosty spatřit!

Marně. A nedočkal jsem se a já ostrouhal. A dlouho jsme totiž ke všemu u nás doma ani neměli televizi a kamarádi z onoho nepěstěného plotu pana Babky mi tedy mohli s úspěchem vyprávět a nejen o Angelice, markýze andělů, ale také o mileném Draculovi, což i chutě dělali, a holky ani nedutaly a já taky seděl na bobku a jako pěna a jen teskně prahl po prachu hrobu a... A třeba video? zeptá se někdo.

Neexistovalo. A ne každý měl už televizi a vůbec ne každý chytal u Plzně hrdinně ARD i ZDF, kde za pozdních nocí vysílali celé seriály filmových hororů o upírech. Ale pak rodiče telku koupili a chodil jsem zrovna do první třídy a jako by to bylo včera! A chodil – a nemusel jsem už pojednou zčervenalý lhát, že televizi „samo sebou taky máme“.

Ale ouha! „Na Němcích" náhle nešlo filmové obrazy nějak rozeznat a ono totiž muselo vyjít i počasí. Také jazyky jsem neuměl, a tak jsem dospěl vcelku „zdravě“, a právě tak, jak to chtěli: skoro bez filmových upírů a nenabažený. A dnes?

A že mohu již od převratu vše dohánět? Už dvaadvacet let?

Možná, snad, ale nevím, nevím, a pochybuji silně a obávám se, že už nemohu.

Že je pozdě, jednoduše, a že kouzelnickou poetiku prastarých hororů o Draculovi sice ještě malinko vnímám i vstřebávám, ale jen občas a chabě, někdy dokonce i se sebezapřením, a jenom horko těžko se přitom vžívám do oné prastaré dětské touhy a do chlapeckého nadšení, které je i dnes vlastní devadesátiletému Bradburymu, ale nejsem on a nejsem kluk jako kdysi, už jsem okoral a nosím jiné oči... a tamty mi vydloubli.

Co však vím?

Třeba bych filmový subžánr DRACULOVIN vnímal dnes daleko pohrdavěji, kdybych se... tenkrát naopak přejedl a překrvil.

Ne? Kdo ví.

Přidat komentář