DISKRÉTNÍ

„Šifrování proběhlo v pořádku. Takovou ochranu nemá ani ministerstvo obrany Spojených států“, podotkl jsem lakonicky.

Řada mezi sebou na první pohled nepochopitelně propojených terminálů výhružně hučela.

„Teď již jen závěrečný upload do sítě a máme hotovo“ prohodil jsem směrem k muži, který stál po celou dobu mlčky stranou.

Hlavou mi probleskla myšlenka, jestli je to dílem náhody anebo úmyslu, že se muž po celou dobu této operace stále staví tak, aby mu nebylo vidět do obličeje. Pustil jsem to z hlavy, stejně to nebylo důležité.

„Yesss…“ neubránil jsem se protivnému anglikanismu, když na mě obrazovka blikla hlášení o úspěšném dokončení přenosu dat.

„A teď zbývá už jen uklidit…“ vyslovil jsem tiše. Ihned mi však tato slova zhořkla na jazyku. Uklidit se muselo totiž opravdu důkladně.

Muž s hlavou ve stínu se nepohnul, ale i tak mi přišlo, že zpozorněl. Něco v jeho postoji se změnilo.

Zmáčkl jsem tlačítko a čekal. Celá soustava do sebe začala postupně zajíždět. Monitory se sklápěly do šedých pouzder, terminály pak vertikálně po stranách vyplňovaly volný prostor. Na konci zbyla na stole krabice o velikosti kosmetického kufříku. Z ní začal téměř okamžitě vycházet intenzivní žár. Počítal jsem do deseti, otevřít ji dřív by se mi asi dost vymstilo. Výsledek „hoření“ jsem pak ukázal cizinci.

„Naše agentura je diskrétní“ pronesl jsem formálně. Měl jsem to totiž ve smlouvě.Na závěr procedury je třeba toto vždy klientovi zdůraznit. Tak nás to učili.

Ze tmy na mě bleskly dvě pronikavé oči s nevyřčenou otázkou.

„Nebojte se…“, řekl jsem spíš sobě než muži ve tmě.

Nádech, výdech. Tuto část jsem neměl nikdy rád.

Teda moje klony nemají.

Ale co, je to daň za diskrétnost. Jsme prostě nejlepší. Špička na trhu.

Rychlým pohybem jsem vytáhl z kapsy malou pistoli ráže .22. Nádech, výdech.

Jeden výstřel…

 Muž ve stínu chvíli čekal, poté zkontroloval životní funkce ležícího těla na zemi. Spokojen s výsledkem neslyšně odešel. Kus tmy odešel s ním.

Jsme diskrétní.

Uklidit se muselo pořádně.