Zapomenutý král českého hororu (přinejmenším jeden z králů) dr. Jaroslav Tichý (1923-2004) se narodil se v Pardubicích jako syn kazatele Otakara Tichého, spoluzakladatele Církve československé. Roku 2013 vyšly povídky poprvé souborně a zbrusu nové obrázky Františka Jelena si však, přiznejme, s předchozími nezadají. Malá noční hudba pro bludičky vyšla k nedožitým Tichého devadesátinám v redakci jeho ženy Hany Štěpánkové a Tichý ji ještě stačil opatřit úvodem. Obsahuje dvacet skutečně strašidelných příběhů, jen tituly několika jsou oproti časopiseckým verzím pozměněny.

Vadilo vám, že je tato recenze rozdělená na dva díly? Možná to budete vyčítat i třetímu dílu Lovecraftových spisů „Volání Cthulhu“. Ten je totiž na dva svazky rozdělený přibližně uprostřed jedné z nejlepších Lovecrafotových novel, zvané Případ Charlese Dextera Warda.

Když jsem na čtečce otvíral Půltou planetu Ladislava Szalaie, bál jsem se, abych podruhé nevstoupil do příslovečné stejné řeky. Obavy byly zbytečné. Bohužel. Tato sbírka povídek je totiž spíše mělkým brodem a řeka vás příliš neobohatí. Dokonce jsou místa, která se snažíte co nejrychleji přeběhnout a už už dosáhnout druhého břehu.

Ke sbírce se nechci stavět z pohledu dnešního čtenáře, neboť mnoho let dělí tehdejší čtenářův vkus od toho současného, nicméně při pohledu na díla, která jednotlivé povídky v klání o přízeň návštěvníků Worldconů doprovázela, získává sbírka nový rozměr.

Spisovatel šklobrtl loktem o kalamář a inkoust se vylil na vesmírné plátno. Konečkem prstu si začal čtrtat motivy do rozpínající kaňky. Velký třesk! BIG BANG! BING-BANG! Mezi nesourodými objekty na skice se začaly rodit překvapivé spojnice. Spisovateli pobaveně poškubával ústní koutek. Poťouchlý stvořitel. Mechanický robot, který se předávkoval palivem a v tranzu chrlí jeden příběh za druhým. Ukrývá do nich krátké básně, vtipy, zavírá spolu do nepravděpodobných prostor nesourodé postavy.

Měsíční světlo probleskovalo skulinkami mezi prkny zatlučenými na oknech. Rána se ozvala znovu, tentokrát blíže. Vycházelo to z jednoho pokoje na konci chodby. Novinář vtrhl zpátky do pracovny a bezmyšlenkovitě naházel své věci do tašky. Klopýtavě seběhl po schodech před dům, aniž by se jedinkrát otočil. Dveře na konci chodby se nepatrně pootevřely. Venku foukal studený vítr a během té chvíle co strávil v domě, nabral na síle. Vedle oprýskaných dveří visel dřevěný štítek. „Dům pana Montaguea.“

Při čtení musíme akceptovat pro tehdejší pulpové magazíny povinnou dávku patosu a toho, co je dnes považováno za ubohé klišé – hrdina překonává překážky plavným skokem šelmy, jeho svaly jsou vždy ocelové, v očích cizince tmavé pleti se blýská zloba a zbraně třímané v mocných údech árijských dobyvatelů září jako slunce.

Pro Jiřího W. Procházku se už u nás vžilo mnoho přízvisek a pravidelně je popisován jako nepřehlédnutelná postava na současné české fantastické scéně. Často je tím však spíše mířeno na jeho vystupování, než na psaní. Ovšem ten, kdo by podlehl tomuto zjednodušení, by se ošklivě spletl. Jeho texty jsou totiž také takové. Nepřehlédnutelné. A označení prokletý básník či Iggy Pop české akční sci-fi a cyberpunku není jen líbivá či žertovná nálepka.

Stránky

Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice  /  šéfredaktor:  Martin Stručovský  /  zástupkyně šéfredaktora: Monika Dvořáková  / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711