P. K. Dick

Předposlední pravda patří k příběhům, které napsal Dick ve svých nejlepších letech. Je to poznat na lehkosti, s jakou dokáže vyjádřit svou vizi tak, aby byla zcela srozumitelná a zároveň nebyla zjednodušená až na kost. K tomu si přimyslete na mistra výjimečně akční styl, který je dosti vzdálený jeho nejslavnějším „filozofickým traktátům“ Sní androidi o elektrických ovečkách? nebo UBIK.

V této recenzi nového stejnojmenného filmu budu několikrát odkazovat k onomu 22 let starému. A bude to ode mě naprosto fér srovnání.

Všechny povídky ve sbírce napsal Philip K. Dick v průběhu pouhých dvou let 1953 a 1954 a nejgeniálnější na tom všem je fakt, že pokud netušíte, jak jsou staré, ve snu by vás to nenapadlo. A pokud to víte, o to víc jste udivenější, protože všechny vyznívají naprosto současně, či spíše nadčasově a prakticky žádná z autorových myšlenek neztratila svoji platnost.

Co může Oko na nebi nabídnout dnešnímu čtenáři, pokud není zrovna skalní fanoušek Dickova díla?

Společně s hlavními hrdiny se tentokrát poženeme z jedné halucinace do druhé, kolotočem snů a přání napříč platónskou jeskyní v marné snaze najít ve světle Dickovy pochodně ten jediný a pravý stín. Bude nás provázet Palmer Eldritch a jeho zlověstná znamení, temný cizopasnický bůh z odvrácené strany nevědomí. A ačkoliv autor nabízí místo jednoduchých odpovědí na složité otázky spíš další a další dotazy v duchu sokratovského dialogu, nemusí nás to mrzet. Někdy je totiž důležitější pochybovat než vědět.

Znáte rčení, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný? Máloco jiného vystihuje knihy amerického vizionáře a literáta Philipa K. Dicka tak přesně, jako tento postřeh. Dickovo halucinatorní, uhrančivé a pochmurné dílo se totiž jakékoliv škále „líbí-nelíbí“ naprosto vymyká. Na druhou stranu o tom, že autorovy spisy dokážou otřást čtenářem silou středně těžké autohavárie, nelze pochybovat.

Nakladatelství Argo zdárně pokračuje ve vydávání děl Philipa K. Dicka. Marsovský skluz v čase u nás už jednou vyšel (1998, Leonardo), ovšem s překladem tak typickým pro 90. léta minulého století. Nyní se tedy konečně můžeme pokochat bublákem adekvátnějším, a zapomenout na všechno humorné z první verze. Redakce varuje: Po přečtení začala Lament projevovat známky podivného chování. Hnic.

Pokud znáte ten pocit, že s realitou kolem Vás to nějak není úplně v pořádku, bude čtení Tří stigmat jako setkání se starým dobrým známým. Pokud netrpíte tímto druhem paranoii, měli byste ke čtení přistupovat opatrně, mohli byste utrpět vážný šok.

Raz som sa dozvedel, že nejaký Stephen King píše hrôzostrašné horory. Knihy Karla Maya, J. F. Coopera, G. F. Ungera či Zane Graya som už prečítal všetky a mal som vnútornú potrebu posunúť sa niekam ďalej, tak prečo neskúsiť horor? Prehrabal som sa v rodičovskej knižnici a našiel Muža na úteku. Jediné čistokrvné Kingovo scifíčko vydané pod pseudonymom Richard Bachman

Postapo má mnoho tváří. Můžete spatřit tu naturalisticky drsnou z filmu 28 dní poté, americkým patriotismem přeplněnou tvář Pošťáka nebo poznat romantický Vodní svět. V knihách můžete se zkázou bojovat po vzoru Wyndhamových hrdinů Dne trifidů, stejně jako lze podléhat zoufalství jako ústřední dvojice McCarthyho Cesty. Nebo je možné obrátit se k Bohu a hledat vysvětlení a spásu v náboženském životě. Jenže ve světě, kde Nietzscheho „Bůh je mrtev“ do zemského povrchu vypálily jaderné hlavice, je těžké uvěřit v cokoliv jiného než ve zkázu. A protože žít je třeba a věřit také, služebníci Dea irae/Boha hněvu se klanějí tomu, co je nezpochybnitelné.

Philip K. Dick započal svou cestu životem 16. prosince 1928 v Chicagu, zesnul krátce po padesátce 2. března 1982 v kalifornském Orange. Podobně jako mnoho géniů hudby či malířského umění se i tento americký autor dočkal největší slávy až po smrti. Jeho životní dráha byla poznamenána bojem se schizofrenií a experimentováním s drogami. Právě tyto zážitky byly možná tou cenou, již autor zaplatil za svou spisovatelskou jedinečnost. Zážitky s pozměněným stavem vědomí silně ovlivnily Dickovu tvorbu, v níž lze najít autobiografické obrazy skepse ohledně povahy reality, vážné otázky (ne)normality myšlení či věrné popisy halucinatorních stavů. Na jaře roku 1974 prožil mystický zážitek spojení s paprskem růžového světla, jež považoval za osobní setkání s Bohem a jenž ovlivnil jeho tvorbu i jeho samého až do smrti. Ačkoliv první román napsal již ve čtrnácti letech, ocenění kritikou i čtenáři přišlo až mnohem později.

Šest let psychoanalýzy jí hodně pomohlo, ale ještě nebyla vyléčená. Nic takového jako „vyléčenost“ ostatně neexistovalo – život sám byl onou „chorobou“ a člověk musel stále růst (respektive se funkčně adaptovat na růst), aby nedošlo k duševní stagnaci.