Předposlední pravda patří k příběhům, které napsal Dick ve svých nejlepších letech. Je to poznat na lehkosti, s jakou dokáže vyjádřit svou vizi tak, aby byla zcela srozumitelná a zároveň nebyla zjednodušená až na kost. K tomu si přimyslete na mistra výjimečně akční styl, který je dosti vzdálený jeho nejslavnějším „filozofickým traktátům“ Sní androidi o elektrických ovečkách? nebo UBIK.

Anonym

V této recenzi nového stejnojmenného filmu budu několikrát odkazovat k onomu 22 let starému. A bude to ode mě naprosto fér srovnání.

podivný rájVšechny povídky ve sbírce napsal Philip K. Dick v průběhu pouhých dvou let 1953 a 1954 a nejgeniálnější na tom všem je fakt, že pokud netušíte, jak jsou staré, ve snu by vás to nenapadlo. A pokud to víte, o to víc jste udivenější, protože všechny vyznívají naprosto současně, či spíše nadčasově a prakticky žádná z autorových myšlenek neztratila svoji platnost.

Společně s hlavními hrdiny se tentokrát poženeme z jedné halucinace do druhé, kolotočem snů a přání napříč platónskou jeskyní v marné snaze najít ve světle Dickovy pochodně ten jediný a pravý stín. Bude nás provázet Palmer Eldritch a jeho zlověstná znamení, temný cizopasnický bůh z odvrácené strany nevědomí. A ačkoliv autor nabízí místo jednoduchých odpovědí na složité otázky spíš další a další dotazy v duchu sokratovského dialogu, nemusí nás to mrzet. Někdy je totiž důležitější pochybovat než vědět.

Znáte rčení, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný? Máloco jiného vystihuje knihy amerického vizionáře a literáta Philipa K. Dicka tak přesně, jako tento postřeh. Dickovo halucinatorní, uhrančivé a pochmurné dílo se totiž jakékoliv škále „líbí-nelíbí“ naprosto vymyká. Na druhou stranu o tom, že autorovy spisy dokážou otřást čtenářem silou středně těžké autohavárie, nelze pochybovat.

Nakladatelství Argo zdárně pokračuje ve vydávání děl Philipa K. Dicka. Marsovský skluz v čase u nás už jednou vyšel (1998, Leonardo), ovšem s překladem tak typickým pro 90. léta minulého století. Nyní se tedy konečně můžeme pokochat bublákem adekvátnějším, a zapomenout na všechno humorné z první verze. Redakce varuje: Po přečtení začala Lament projevovat známky podivného chování. Hnic.

Raz som sa dozvedel, že nejaký Stephen King píše hrôzostrašné horory. Knihy Karla Maya, J. F. Coopera, G. F. Ungera či Zane Graya som už prečítal všetky a mal som vnútornú potrebu posunúť sa niekam ďalej, tak prečo neskúsiť horor? Prehrabal som sa v rodičovskej knižnici a našiel Muža na úteku. Jediné čistokrvné Kingovo scifíčko vydané pod pseudonymom Richard Bachman

Postapo má mnoho tváří. Můžete spatřit tu naturalisticky drsnou z filmu 28 dní poté, americkým patriotismem přeplněnou tvář Pošťáka nebo poznat romantický Vodní svět. V knihách můžete se zkázou bojovat po vzoru Wyndhamových hrdinů Dne trifidů, stejně jako lze podléhat zoufalství jako ústřední dvojice McCarthyho Cesty. Nebo je možné obrátit se k Bohu a hledat vysvětlení a spásu v náboženském životě. Jenže ve světě, kde Nietzscheho „Bůh je mrtev“ do zemského povrchu vypálily jaderné hlavice, je těžké uvěřit v cokoliv jiného než ve zkázu. A protože žít je třeba a věřit také, služebníci Dea irae/Boha hněvu se klanějí tomu, co je nezpochybnitelné.

Stránky

Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice  /  šéfredaktor:  Martin Stručovský  /  zástupkyně šéfredaktora: Monika Dvořáková  / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711