D. Glukhovsky

Metro 2034 je jiné než jeho předchůdce, je více o příběhu, o motivaci postav, která je poměrně uvěřitelná i pochopitelná. Najednou nestojíme za zády mladíčkovi, který vyrůstal v podzemí, ale člověku, jenž zažil konec civilizace, při níž se vypařila i jeho rodina a musí s tím žít. Navíc sledujeme více příběhových linií, které jsou někdy lépe někdy hůře propletené.

Každá cesta má nějaký počátek. Některé začnou spontánně, jiné jsou výsledkem mnohaletých příprav a analýz. Moje cesta k fantastice začala díky televizi. Ono už je to deset let, co malý Štěpánek viděl na videokazetě Jacksonovo Společenstvo Prstenu. Svět Středozemě mě okamžitě uchvátil a byl jsem celý dychtivý, jak to celé dopadne. A pak přišel šok. Ono je to podle knížky! A když už se světem Pána Prstenů začít, tak rovnou od píky.

Jako každé ráno beru tašku s knížkou, peněženkou a klíči od kanclu. Přehodím ji přes rameno a vypadnu z domu, cestou mrknu co je nového v trafice. Hmm, ta slečna na novém Maximu ... a sakra. Ujela mi tramvaj. Čekat patnáct minut? Kdepak, kousek je přece Českomoravská, takhle budu v práci ještě dřív. Kdybych nebyl tak líný, chodím tam každý den. Sjíždím po eskalátorech a vyndávám z tašky knížku zabalenou do novinového papíru. Metro 2033 - čtu na první straně, rozhlédnu se. To se hodí, pomyslím si. Přijíždí souprava a já usedám vedle nepříliš vábně vonícího vousáče. Začínám číst.