Archive - 2008

Handmaid's Tale - vyprávění děvčete pro všechno, i tak by se dal přeložit název tohoto románu. Z názvu samotného jen těžko odhadnete dobu, ve které se příběh odehrává - ale už počáteční odstavce naznačují, že jde o postkatastrofický příběh, nakonec se však ukáže, že jde o antiutopii. Vypravěčka nám líčí podivnou variantu našeho světa, vypráví o svých osudech, a v prostřizích se vrací do doby, kdy ještě všechno bylo „normální“ a dává nám nahlédnout do scénáře změn, a neslitovného.

Stephan Martiniere je mistr štětce a Stíny v létě jsou toho důkazem. Nad nádhernou malbou sluncem prozářeného přístavu se stačí jen na chvíli zasnít, aby vás hejno racků zaneslo na svých křídlech kamsi do světa fantasie. Atletická socha válečníka a elegantní nábřeží rámují celý obraz a přirozeně vedou zrak. Tak jako blyštivé věci lákají straky, vábí čtenáře atraktivní kombinace lesklé i obyčejné povrchové úpravy obálky. A jaké poklady vás čekají, když prokážete silnou vůli a odtrhnete pohled od té krásy na povrchu?

Abychom nenapínali: Židovský policejní klub je vynikající detektivka připomínající díla drsné školy z Ameriky 20. a 30. let.; srovnání s díly Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta se přímo nabízí. Tato kniha má všechno, co takový román má obsahovat, a má to v takové míře, až by mohl být Chabon nařčen z laciného napodobování a úzkostného dodržování klišé. Jenomže Chabon dokázal, že i při úzkostném dodržování stanoveného seznamu ingrediencí je možné vytvořit ne jenom další lacinou kopii, ale rovnou další originál, cosi přímo očistně kvalitního. Vypočítejme nyní tyto ingredience, jak je autor vybral a složil v jeden celek.

Když jsem šel ke kůlu pranýře, cítil jsem na sobě tíhu očí davu. Kolik jich tu bylo? Dvě stě? Tři sta? Od určitého stupně už na počtu přestává záležet a zůstává jen beztvará masa davu.

Ruka zákona si nevybírá a tentokrát tvrdě dopadla na medvědodlaka Konráda. Je obviněn z vraždy pornoherečky a na Tině Salo je, aby vše uvedla do pořádku. Naneštěstí ani v Polsku, kam se rozhodla svého komplice ukrýt, není zrovna bezpečno, naopak, zdá se, že Tina a její přátelé vpadli do rodící se upírské války. Brzo se ukáže, že tentokrát jde o krk (nebo jiné části těla) opravdu všem.

Ondrej Herec je leckýms - sociologem, právníkem, zábavným společníkem, ale v neposlední řadě a pro nás především teoretikem žánru. Své eseje často přednáší na conech, některé z nich se objevily na internetu (seriál o upírské erotice patřil na Sardenu k nejnavštěvovanějším), a nyní - po knize Cyberpunk - vstupenka do tretieho tisícročia (2002) - vychází knižně osm jeho dalších esejů, dotýkajících se témat od těch nejobecnějších až po jednotlivá díla...

Petra „Alraune“ Neomillnerová je novou hvězdou české fantastické scény. I když slovíčko „nová“ je možná už mírně zastaralé, protože Alraune publikuje a vydává knihy již pár let. V současné době ji lze asi nejvíce spatřit na stránkách časopisu Pevnost, s nímž úzce spolupracuje. A kromě toho stíhá i psát...

Tak zní podtitul antologie povídek New weird, kterou nám předkládají editoři Ann a Jeff VanderMeerovi. Kromě čtrnácti úvodních povídek obsahuje i zajímavou internetovou diskusi na téma, co to vlastně new weird je, dále několik teoretičtěji zaměřených článků a nakonec jako prémie je tu i povídka na pokračování, jak ji na dané téma napsalo sedm požádaných autorů. Jde tedy o snahu komplexněji vymezit tento poněkud vágní pojem.

Gotham City je město, v němž obyčejní lidé, od nejobyčejnějších popelářů po samotného starostu Gothamu, jsou především kulisami, mezi nimiž probíhá souboj Batmana a Jokera. A je to souboj krutý, drsný a plný temných tónů. Souboj mnohem krutější, než je škleb Jokerův. Souboj mnohem temnější, než je Batmanův dres.

Letos od 22. do 24. 8 se v Plzni konal 28. ročník národního setkání příznivců fantastiky Parcon 2008, v Čechách nejtrvanlivější con zaplňující sci-fi kalendář už od roku 1982. Letos proběhl v areálu Střední školy dopravní s kongresovými sály, projekčními sály, výstavními prostorami, ubytováním i barem na jednom místě. Takové cony mám ráda. Nemusíte přebíhat z budovy do budovy, pořád něco složitě hledat a doufat, že se mezitím, než přednáškovou místnost najdete, program nepřesune jinam.

Dnešním dnem počínaje začne v Plzni 28. ročník národního setkání příznivců fantastiky Parcon 2008. Možná už patříte mezi stovky zaregistrovaných a vzali jste si na dnešek dovolenou, balíte si zubní kartáček, panikaříte před svou přednáškou, a nebo jste se ještě nerozhodli a uvažujete, že na této akci se statutem eurokonfernce strávíte několik příjemných hodin. Snad vám v rozhodnutí pomůže i letmý náhled do programu a stručné informace o místech, která v Plzni stojí za pozornost, pokud byste si z programu v některých chvílích nevybrali.

Přestože prostředí, ve kterém se film odehrává, je inspirováno Asimovovou tvorbou, Jeff Vintar se rozhodl vybočit z území, které Isaac svými povídkami dobře pokryl. Hlavním bodem, ve kterém se psaná a filmová varianta liší, je přístup k frankensteinovskému komplexu. Tři zákony robotiky Asimov používal jako antifrankensteinovskou bariéru, a jeho roboti je „porušovali“ jen odlišným způsobem interpretace, která ale vždy byla se třemi zákony v souladu - a uvnitř hranic, vymezených touto bariérou.

Jeho plné jméno je Jeffrey Scott VanderMeer, ale to znají jen zasvěcenci a pečliví čtenáři medailonků Martina Šusta v publikacích řady New Weird (z nichž zde také čerpám). Příjmení napovídá, že jeho rod má kořeny v Nizozemí, ale ty jsou zřejmě tak hluboko v historii, že se o nich ani on sám moc nezmiňuje. Skoro také není důvod, protože jeho život je i bez takových připomínek zajímavý ažaž.

Píše se rok 793 a Vikingové právě poprvé napadli Britské ostrovy. Jedenáctiletý Jack se stal před nedávnem učedníkem záhadného irského barda, kterého na pobřeží u vesnice vyvrhlo moře. Ačkoliv se od něj stihl naučit pouze několik základních kouzel, budou se mu zanedlouho hodit - až se vydá na strastiplnou pouť po moři, po souši a občas také vzduchem...

Recenzovat první knihu Richarda Mathesona vydanou v Česku je zlo. Proč? Protože se jako kritik musíte postavit čelem ke srovnání se stejnojmenným filmem, který zrovna úspěšně křižuje českými kiny a zároveň stojíte před všeobecným povědomím, že Richard Matheson je dlouho přehlížený klasik žánru, jenž ze zřejmých důvodů nemůže po literární stránce dopadnout špatně. Nebo ne?