Obrázek uživatele Jan Žlebek

Bio

Stručné bio
Čtení zvládám většinou bez koktání, se psaním je to krapet horší a počítám jen do tří. Podle toho to taky vypadá: čtu hodně, píšu občas a počítání nechávám na počítacích strojích a matfyzácích.
Co na sebe dál práskl/a:
Narodil jsem se v roce 1987, na detaily si nevzpomínám. Od mládí jsem byl nadějný v ledasčem, ale nehodlám se stát otrokem kariéry. Nastoupil jsem na základní školní službu a ve škole jsem se naučil kdeco - čtení, psaní, počítání... Čtení zvládám většinou bez koktání, se psaním je to krapet horší a počítám jen do tří. Podle toho to taky vypadá: čtu hodně, píšu občas a počítání nechávám na počítacích strojích a matfyzácích. Co se knížek týče, jsou si v mých očích všechny rovny (ale některé jsou si rovnější). Mezi ty nejrovnější patří knihy ze subžánru new weird, s chutí si pošmáknu i na kyberpunku. Pomalu se propracovávám do fáze, kdy si budu moct o svých knihách promluvit s rodinou u nedělního oběda. Abych parafrázoval klasika: literární vkus mých rodičů se mezi mým osmnáctým a třiadvacátým rokem neuvěřitelně zlepšil.

Historie

Členem již
7 let 7 měsíců

Moje příspěvky

Vítejte v Nehynoucím městě! Projděte se po omšelém kamení a popřejte sluchu příběhům o uvadající dávné slávě metropole, pohlédněte na trpaslíky zmrzačené dospíváním v těsných růstových schránkách a vypravte se do přítmí úzkých uliček, kde najde uspokojení i sebezvrácenější touha. Nehynoucí město připomíná šílený cirkus plný atrakcí: po kamenné dlažbě mašírují bakchanální procesí, magie utržená z řetězu zabíjí v ulicích, nepřátelská vojska se každým dnem blíží a krátkozrací politici se snaží ještě narychlo něco uchvátit pro sebe, zatímco v šeru levných náleven se šeptá o revoluci... Letošní podzim se nebudou v hektické metropoli krátit jen dny a než sleze sníh, čeká obyvatele Nehynoucího města poznání, že když pohřbívali historii, vykopali příliš mělký hrob.

Otázka „co by bylo kdyby“ lidem nikdy nedala spát a možnost změnit tok historie dráždí naši fantasii víc než sovětská vlajka stádo býků. Představa, že bychom mohli udělat něco znovu a lépe, je z principu nejlákavější ve chvíli, kdy něco zpackáme. A budoucímu lidstvu v románu Vykoupení Kryštofa Kolumba se to povedlo na sto dvacet procent.

Někdy to všechno padá, dny jsou šedivé a prázdné, ráno chutná po žiletkách a večer zas po rzi. Sídliště je opuštěné a páchne nesplněnými sny, vybledlé kontury umakartu svírají duši jako klec a ohlušující prázdnota panelákového očistce se zadírá pod kůži jako poezie Jáchyma Topola. Genius loci už dávno ztratil práci a jeho život se potácí mezi laciným alkoholem a podomácku vařeným fetem; ubohý strážný bůžek, který nedokázal ochránit ani sám sebe, natož pak místo, které měl střežit.

...a když pohlédnete na její stránky, otevře se vám brána do Lovecraftova pochmurného univerza. Legenda žánru hororu v pěti povídkách a jedné novele maluje obraz světa v prvních desetiletích minulého století - světa vyvedeného v deštivých a chladných barvách podzimu, světa tolik podobného tomu skutečnému a přece jiného. Stíny jsou delší a hlubší, nad mokřady se vznáší lepkavá mlha a slunce ani v pravé poledne nemá sílu hřát. Lesy Nové Anglie se v autorově podání mění v temné hvozdy, kde se prohnilé kulty potajmu klaní předvěkým modlám, zdegenerovaní obyvatelé zapadlých vesnic skrývají svá makabrózní tajemství a kdesi za hranicí naší příčetnosti čekají chtonické božstva na den, kdy se opět probudí a povstanou. Takovou krajinu, již by ocenil v básni Edgar Allan Poe, líčí autor roztřesenými tahy štětce.

Ne, tato kniha opravdu nepatří do rukou dětem. Kdyby Andrzej Pilipiuk publikoval své knihy ve Státech, na každou stránku by vydavatel musel vytisknout varování: „Tohle rozhodně doma nezkoušejte!“ Z knihy plné nezřízeného alkoholismu, nedovoleného ozbrojování a štvavých řečí vůči příslušníkům minorit by Mirek Dušín oslepl nebo by se stal největším desperátem Druhé strany. Takže opakuji: tato kniha nepatří do rukou dětem. A my všichni zkažení můžeme zařvat: „Haleluja!“ Protože aktivní důchodce z Vojslavic se vrací a v jeho stopách kráčí zmar a zkáza.

Je dobojováno. Lidstvu vedenému geniálním stratégem Enderem se podařilo odvrátit zkázu a porazit mimozemskou civilizaci termiťanů. Enderovo vítězství má ovšem hořkou pachuť a začíná se ukazovat, že v poválečných plánech politiků pro něj nezbylo místo. Lidé mají chatrnou paměť a objevují se i tací, podle nichž není Ender hrdina, ale válečný zločinec. Nepohodlnému veteránovi nezbývá než vyrazit v kolonizační lodi ke hvězdám. Jenže ani tam jej nečeká zasloužený klid a chtě nechtě musí znovu bojovat. Za svobodu nově založené kolonie. Za očištění svého jména. A utká se i s nejsilnějším nepřítelem, jehož kdy potkal. Se svým svědomím.

Ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají. Linka směrem Noční strana je připraven k odjezdu, příští stanice: Hodný, zlý a nevyzpytatelný. A ještě něco, dámy a pánové. Držte si klobouky, bude to jízda. Cože? Že naprosto netušíte, kam to jede? Že jste předchozích devět zastávek série o Johnu Taylorovi prospali? No nevadí, uděláme si takový malý orientační rychlokurz a než vystoupíte, budete mít informační minimum k přežití. Protože cestujete na místo, kde na zatoulané ovečky nečekají jen vlci.

Postapo má mnoho tváří. Můžete spatřit tu naturalisticky drsnou z filmu 28 dní poté, americkým patriotismem přeplněnou tvář Pošťáka nebo poznat romantický Vodní svět. V knihách můžete se zkázou bojovat po vzoru Wyndhamových hrdinů Dne trifidů, stejně jako lze podléhat zoufalství jako ústřední dvojice McCarthyho Cesty. Nebo je možné obrátit se k Bohu a hledat vysvětlení a spásu v náboženském životě. Jenže ve světě, kde Nietzscheho „Bůh je mrtev“ do zemského povrchu vypálily jaderné hlavice, je těžké uvěřit v cokoliv jiného než ve zkázu. A protože žít je třeba a věřit také, služebníci Dea irae/Boha hněvu se klanějí tomu, co je nezpochybnitelné.

Philip K. Dick započal svou cestu životem 16. prosince 1928 v Chicagu, zesnul krátce po padesátce 2. března 1982 v kalifornském Orange. Podobně jako mnoho géniů hudby či malířského umění se i tento americký autor dočkal největší slávy až po smrti. Jeho životní dráha byla poznamenána bojem se schizofrenií a experimentováním s drogami. Právě tyto zážitky byly možná tou cenou, již autor zaplatil za svou spisovatelskou jedinečnost. Zážitky s pozměněným stavem vědomí silně ovlivnily Dickovu tvorbu, v níž lze najít autobiografické obrazy skepse ohledně povahy reality, vážné otázky (ne)normality myšlení či věrné popisy halucinatorních stavů. Na jaře roku 1974 prožil mystický zážitek spojení s paprskem růžového světla, jež považoval za osobní setkání s Bohem a jenž ovlivnil jeho tvorbu i jeho samého až do smrti. Ačkoliv první román napsal již ve čtrnácti letech, ocenění kritikou i čtenáři přišlo až mnohem později.

V okamžiku, kdy počet vydaných sci-fi titulů překročí určitou kritickou mez, začne působit tzv. literární dilatace času. Laicky řečeno, v nakladatelství začne běžet čas rychleji, než ve zbytku světa. Může se to projevit třeba tak, že vydavatel rozdává vánoční dárky už v říjnu. Jiné vysvětlení totiž skutečnost, že Laser-books vydává cenami ověnčenou klasiku Williama Gibsona Neuromancer již v tomto měsíci, ani mít nemůže. Takže šťastné a veselé, máte se na co těšit!

Stránky