Obrázek uživatele Jan Žlebek

Bio

Stručné bio
Čtení zvládám většinou bez koktání, se psaním je to krapet horší a počítám jen do tří. Podle toho to taky vypadá: čtu hodně, píšu občas a počítání nechávám na počítacích strojích a matfyzácích.
Co na sebe dál práskl/a:
Narodil jsem se v roce 1987, na detaily si nevzpomínám. Od mládí jsem byl nadějný v ledasčem, ale nehodlám se stát otrokem kariéry. Nastoupil jsem na základní školní službu a ve škole jsem se naučil kdeco - čtení, psaní, počítání... Čtení zvládám většinou bez koktání, se psaním je to krapet horší a počítám jen do tří. Podle toho to taky vypadá: čtu hodně, píšu občas a počítání nechávám na počítacích strojích a matfyzácích. Co se knížek týče, jsou si v mých očích všechny rovny (ale některé jsou si rovnější). Mezi ty nejrovnější patří knihy ze subžánru new weird, s chutí si pošmáknu i na kyberpunku. Pomalu se propracovávám do fáze, kdy si budu moct o svých knihách promluvit s rodinou u nedělního oběda. Abych parafrázoval klasika: literární vkus mých rodičů se mezi mým osmnáctým a třiadvacátým rokem neuvěřitelně zlepšil.

Historie

Členem již
7 let 7 měsíců

Moje příspěvky

Společně s hlavními hrdiny se tentokrát poženeme z jedné halucinace do druhé, kolotočem snů a přání napříč platónskou jeskyní v marné snaze najít ve světle Dickovy pochodně ten jediný a pravý stín. Bude nás provázet Palmer Eldritch a jeho zlověstná znamení, temný cizopasnický bůh z odvrácené strany nevědomí. A ačkoliv autor nabízí místo jednoduchých odpovědí na složité otázky spíš další a další dotazy v duchu sokratovského dialogu, nemusí nás to mrzet. Někdy je totiž důležitější pochybovat než vědět.

Znáte rčení, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný? Máloco jiného vystihuje knihy amerického vizionáře a literáta Philipa K. Dicka tak přesně, jako tento postřeh. Dickovo halucinatorní, uhrančivé a pochmurné dílo se totiž jakékoliv škále „líbí-nelíbí“ naprosto vymyká. Na druhou stranu o tom, že autorovy spisy dokážou otřást čtenářem silou středně těžké autohavárie, nelze pochybovat.

Viriconium... Město pastelových věží, jež spatříte ve střepech zrcadel, v hladině kaluží po jarním dešti, v denních snech a ve výkladních skříních zapadlých obchůdků. Záhadně proměnlivé, organicky tvárné, bující a hynoucí kdesi na vzdáleném konci času. Domy, bulváry a viadukty vystavěné na deset tisíc let starých skládkách zapomenutých říší, poslední ostrov civilizace v pustinách jedovatých řek a kovových pouští. Viriconium... jehož historie se kroutí a mění, zatáčí a uhýbá jako uličky slumu, jako střeva mytické bestie otevřená na oltáři senilního boha.

Disclaimer: Dále uvedený text obsahuje řadu hrubých dezinterpretací a lživých výroků, jejichž cílem je v žoldu světového imperialismu poškodit Polskou lidovou republiku, komunistickou stranu a samotný venkov. Všechny uvedené postavy jsou fiktivní a jejich podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná. Během psaní textu nebylo ublíženo žádnému zvířeti a kupodivu nebyla vypita žádná samohonka.

Nazvat Anitu holkou do nepohody je asi tak trefné, jako říct, že v knihách Jiřího Kulhánka občas ukápne nějaká ta krev. Co příroda Anitě nedala na výšce, to jí nadělila na drsnosti. Tahle kočka ostrá jako maďarský guláš ochucený žiletkami by mohla drtit v zubech diamanty jako Marfuša oříšky. Nic jiného jí často ani nezbývá.

Zavřete oči, zhluboka se nadechněte a napněte plachty. Vydejte se skrz tři staletí a tisíce námořních mil do slunného Karibiku brázděného pirátskými škunery, dotkněte se chodidly hřejivého písku a ochutnejte pravý kubánský rum. Popřejte sluchu křiku racků v solí provoněném povětří, vyloďte se na ostrovech zarostlých neprostupnou džunglí, nad níž se jako bouřkové mračno vznáší moc voodoo čarodějů, a zažijte dobrodružství s vůní střelného prachu. Vyplujte s Timem Powersem na vlnách podivna!

Agent Řádu, v pořadí čtvrtý příběh Iana Cormaka, čtenáře zavádí do vesmíru pětadvacátého století. Mléčnou dráhou se pod moudrým vedením umělých inteligencí šíří pozemská civilizace zvaná Řád a až na občasné problémy se separatisty vládne v galaxii klid a mír. Jenže každé poledne má v sobě zárodek soumraku a ani vesmírná idylka nepotrvá navěky. Díkybohu. Anotace trefně sděluje: „Ten, kdo se zdál být geniálním zločincem, může být jen loutkou v mnohem větší hře. To, co se jevilo jako lokální nebezpečí, hrozí podkopat samotné základy Řádu.“

Rok se s rokem sešel a Vladimír Šlechta předložil fanouškům Krvavého pohraničí další kamínek do mozaiky příběhu. Myšlenka každý rok vyslat do světa jednu hraničářskou knížku vypadá jako bezva tradice, něco na způsob narozenin nebo Vánoc. Tak co nám Šlechta nadělil letos? Likario vyšlo coby součást Likarijské trilogie, ale s ostatními částmi souvisí docela volně. Aby taky ne, když první a třetí část opustily tiskárnu pěkných pár let nazpátek. Likario představuje samostatný román ze světa Krvavého pohraničí a další kapitolu ze života „rodinky“ půlelfa Thompsona.

Že to nakladatelství Laser-books myslí s otcem kyberpunku vážně, dokládá nejen nové jednotné provedení, v kterém William Gibson u Laseru už několik let vychází, ale i kadence s níž nám jeho knihy předkládají. Podzimní deště čtenářům prozářil světlem neonů legendární Neuromancer, v zimě jsme mohli s Gibsonem zažít Všechny párty zejtřka v prosluněném San Francisku a ani v jarní sezóně nepřijde gibsonofil zkrátka. Poprvé v češtině totiž přichází Rozpoznání vzorů! Více se o napínavém thrilleru z časů nekončící přítomnosti dozvíte od překladatele Pavla Bakiče.

Na počátku stála rudoarmějská legenda, příběh, který za války v Afghánistánu jako machorková cigareta koloval mezi sovětskými pěšáky. Vyprávění o vojákovi, jehož při průzkumu terénu uštkla zmije, takže se nestihl včas vrátit na základnu. A díky tomu jako jediný z posádky přežil zničující úder komanda mudžáhedínů. Možná je to městský mýtus, možná polopravda, avšak kdo ví, co je vlastně v zemi pod strmými svahy Hindukúše možné, a co ne.

Stránky