Obrázek uživatele Jan Žlebek

Bio

Stručné bio
Čtení zvládám většinou bez koktání, se psaním je to krapet horší a počítám jen do tří. Podle toho to taky vypadá: čtu hodně, píšu občas a počítání nechávám na počítacích strojích a matfyzácích.
Co na sebe dál práskl/a:
Narodil jsem se v roce 1987, na detaily si nevzpomínám. Od mládí jsem byl nadějný v ledasčem, ale nehodlám se stát otrokem kariéry. Nastoupil jsem na základní školní službu a ve škole jsem se naučil kdeco - čtení, psaní, počítání... Čtení zvládám většinou bez koktání, se psaním je to krapet horší a počítám jen do tří. Podle toho to taky vypadá: čtu hodně, píšu občas a počítání nechávám na počítacích strojích a matfyzácích. Co se knížek týče, jsou si v mých očích všechny rovny (ale některé jsou si rovnější). Mezi ty nejrovnější patří knihy ze subžánru new weird, s chutí si pošmáknu i na kyberpunku. Pomalu se propracovávám do fáze, kdy si budu moct o svých knihách promluvit s rodinou u nedělního oběda. Abych parafrázoval klasika: literární vkus mých rodičů se mezi mým osmnáctým a třiadvacátým rokem neuvěřitelně zlepšil.

Historie

Členem již
7 let 6 měsíců

Moje příspěvky

Ostří hoši s kvéry proklatě nízko u pasu, falešní hráči a ještě falešnější děvky, zlatokopecké osady, Indiáni na válečné stezce... a k tomu voodoo magie, bestie lačné krve a předvěcí démoni. Takový je Divoký západ Chřestýše Callahana a jeho duchovního otce Juraje Červenáka. Osamělému jezdci Callahanovi ale špinavé prostředí pro špinavou práci nevadí - lovci hlav si totiž skrupule můžou dovolit jen těžko.

„Čím jsme si takové utrpení zasloužili? Copak bájní rekové nespočinou po přemožení líté saně v náručí spanilé panny, zasypáni zlatem a slávou? Jenže tohle nebyla báje, my nebyli reky, o pannách jsme si nechávali zdát, a jediné, čím jsme tu mohli být zasyp

Nej knihy roku 2013? Za sebe jsem měl poměrně jasno už někdy v květnu či červnu a není lepší důkaz o jejich kvalitách než to, že mne nadšení z nich s časem neopouští. Ba naopak sílí chuť se opět mezi jejich stránky ponořit. Vybíral jsem... pozor, teď vás překvapím... pouze z knih, které byly vydány letos a já je letos přečetl. Což je smůla třeba pro nádherný sborník Nejlepší science fiction a fantasy 2011. Ale dost canců a pojďme se podívat na mou soukromou síň literární slávy.

Některé knihy vás prostě minou. Je putna, jestli o kousíček nebo o pořádný kus, prostě když vás to nezasáhne, tak vás to nezasáhne. A cyklus Příběhů meekhánského pohraničí mne minul o nějakých deset či více let. Škoda, že jsme se nepotkali někdy na konci devadesátých let, v časech velkého hladu po velkých hrdinech a velkých činech... V časech, kdy mužové dokázali v mžiku oka vsednout do sedel koní rychlejších než vítr a vyrazit zapíchnou půldruharučák nějakému bídákovi do těřichu až po zástavu, aniž by jim kdejaký cynický škarohlíd předhazoval plytkou motivaci, ohranost klišé a nevhodné používání češtiny. Ve zlatých časech Raymonda E. Feista a Davida Gemmella... Nu, minuli jsme se.

Sex a násilí.

Nač si lhát do kapsy, většinou mi k životu a ke štěstí při čtení stačí tohle. A pokud značná část knih Vladimíra Šlechty obsahuje obého požehnaně, tak Emminy eskapády v ruinách civilizace jedenadvacátého století představují destilát výše zmíněné olympské ambrózie. Jen místo limetky má v sobě tenhle koktejl pořádný kus postapokalyptické science fiction.

Sex, násilí a postapo – nač si lhát do kapsy, tohle mi stačí vrchovatě.

Za devatero řekama a devatero horama, na pobřeží Mexického zálivu v chatrči z bambusu a odpadního plechu, který ani výkupčí kovů nechtěli, žil byl jeden chlapec. Jmenoval se Nailer a nikoho asi nepřekvapí, že byl polovičním sirotkem a Sudičky mu přichystaly tuze zvláštní osud. Ovšem než (a jestli vůbec) dostane ruku spanilé princezny bude se muset zatraceně ohánět. Sudičky jsou totiž mrchy a tohle není žádná pohádka. Paolo Bacigalupi v péči nakladatelství Plus předkládá drsný postapokalyptický příběh ze světa, kde je ropa vzácnější než šafrán a věrné přátelství cennější než černé zlato.

Minulost... Nakonec dožene každého. Můžete odejít tak daleko, jak vám to jen runsiblové brány rozmístěné po řádovém vesmíru umožní. Můžete obléct uniformu Zemské bezpečnostní centrály a zkusit udělat něco pro planety zpustošené mimozemským bombardováním. Můžete nechat UI, aby vám udělaly léčebnou neurochirurgii na úrovni atomů. Ale stejně jí neuniknete. Napříč lety na vás vrhne stín.

Ten Cormakův má tvar škorpiona.

Tohle nejsou žádný Bradavice, bažanti!
Tohle je americká armáda. Jestli se u vás projevilo magický nadání, tak vás čeká buď vojenský výcvik, nebo léčba olovem. A můžete rovnou zapomenout, vy bando podělaných zelenáčů, na roztomilý skřítky, očarovaný sladkosti a famfrpál. Budete žrát hlínu a blít krev, aby z vás výcvikáč Jednotek nadpřirozených operací udělal mágy hodný toho pojmenování. A proč? Abyste mohli sloužit Americe se ctí.

Míle a míle nekonečné spleti železničních kolejí chrání lidi před prokletou, nebezpečnou a otrávenou zemí pod pražci. A oceánem tratí se neúnavně ženou vlaky všech druhů a účelů: válečné kolosy z Manihiki, dřevěné vagony opatřené plachtami i dieselové krtkařské mašiny. Pojďme se potřetí podívat na jednu z nejzajímavějších knih letošního roku...

Africe se říká černý kontinent. Bez ohledu na barvu pleti většiny původních obyvatel či příšeří skryté v jejích hustých pralesích ta temnota spočívá v něčem jiném. V pověrách, které vedou lidi k tomu věřit, že sex s pannou může vyléčit AIDS. V nesmyslných kmenových válkách o nic. V krvavých diamantech, za které si může kdejaký diktátor koupit respekt západu. Ve slumech, jež jako rakovinové nádory vybujely kolem čerstvých metropolí.

Stránky