RECENZE: Poul Anderson, Tři srdce, tři lvi

Článek od: Eylonwai - 28.02.2019

Fragment v rámci své nové edice Pendragon nabízí další klasiku žánru fantasy – román Tři srdce, tři lvi amerického grafomana, promiňte – autora Poula Andersona. Ano, je to klasika a do klasik se kopat nemá (protože jsou mnohdy tak ztrouchnivělé, že by se mohly rozpadnout v prach), ale…

Víte co, pojďme k tomu kopání přistoupit trochu zodpovědně a vezměme to oklikou, ať to nevypadá, že jsme horkokrevní a násilničtí. Poula Andersona (1926–2001) u nás známe spíš jako autora sci-fi, v překladu vyšel třeba výběr z jeho vcelku oceňované série Stráž času. A sci-fi opravdu psal asi nejraději, i když často brousil i do vod historie a fantasy. A nebylo to tak úplně neplodné (pokud se takové slovo o člověku, který napsal víc jak 65 románů a 250 povídek – jak tvrdí fragmenťácký přebal – vůbec dá použít), literárních cen má na poličce obstojné množství a dokonce se jen tak mezi řečí zapsal i do nerdské historie: Dungeons & Dragons, starý dobrý Dračák, si od Andersona vypůjčil klasifikaci law / chaos a pár dalších drobností. A to právě z románu Tři srdce, tři lvi.

Poul Anderson byl sice Američan, ale dánské rodiče nezapřel. Co nezapřel, ke svému skandinávskému dědictví se naopak hrdě hlásil. Nejprosluleji asi novelou z roku 1953, kterou o pár let později přepracoval do našeho románu. Za novelu mu chtěli dát cenu. Kritikové tleskali a chápali se per, aby se mohli pustit do přepisování historie žánru. A otevřete-li nejnovější české vydání, na přebalu se dozvíte, že je to jedna z nejlepších věcí, co kdy Anderson napsal. Nikdy jsem od něj nic jiného nečetla, ale jestli je tohle to nejlepší, tak potěš. Lidi, já to v tom prostě nevidím…

Holger Danske, Ogier the Dane či Ogier Dánský. Říká vám to něco? Ve zkratce – rytíř starofrancouzského eposu z žánru chansons de geste, dodnes dánský lidový hrdina, spící a čekající jako blaničtí rytíři, až bude lidem ouha. Netřeba se zatěžovat detaily, alespoň co se týče recenze. Nuže, Anderson jakožto správný dánský (sic!) vlastenec vezme tuto národní legendu a říká si „Hmm, co s ním?“. A vymyslí portálovou fantasy a tím nejnaivnějším možným narativem.

Holger Carlsen, jinak dánský inženýr a spojenecký špión během druhé světové války, se náhle ocitne v jakési cizí zemi. Cizí a neznámé, ale od prvního okamžiku – kdy k němu přišel podivně familiérní kůň se zbrojí, která Holgerovi dokonale padne – se zdá, jako by sem patřil. Zjišťuje, že země je zmítána neustálým svárem mezi Zákonem a Chaosem, přičemž hrubě načrtnuto Chaos = magie, pohanství a Zákon = Bůh, civilizace. A hádejte, kdo se stane šampionem Zákonu. Kdo potká labutí pannu, trpaslíka pomocníka, kdo slavně zvítězí v každé bitce, překoná všechny zákeřné překážky, svody krásných a nebezpečných dam a začne se modlit, i když byl doposud ateistou.

A to je vlastně všechno. Anderson vzal středověký epos, nechal si jeho kostru (se všemi těmi směšnými peripetiemi, které dneska bez kontextu už vůbec nefungují), přidal něco z Hobita (a to téměř doslova), inspiroval se fantastikou 19. století a folklorními výlety do kouzelných zemí elfů a víl. Na první pohled to nezní jako úplně špatná kombinace, ale nemůžu se ubránit pocitu, že si z každého toho žánru vzal to nejhorší a smíchal polotovar, který se žádným naznačeným směrem nevydá a jen přešlapuje na místě.

Holger není úplně nesympatická postava, je to svérázný Skandinávec, kterému nedá práci fandit – dokud se nezačne modlit a osahávat panny, které se mu samy vrhají do náruče (jen aby kvůli tomu pak jako správný katolík zpytoval svědomí, ach bože). Celkem půvabná je i Holgerova snaha vysvětlit si všechno pomocí vědy a logiky, Anderson toho scifistu prostě neschová. A to je dobře, protože ty „vědecké“ části jsou kupodivu to jediné, o čem můžu říct, že bylo na Třech srdcích, třech lvech zábavné a zajímavé, někdy dokonce velice (část s drakem stojí za to).

Věřte mi, že nejsem pro násilí na důchodcích, ale někdy zkrátka není vyhnutí. Vím, že je třeba mít na mysli rok vzniku, ale omlouvat literaturu stářím je hodně chabý argument. Umím si představit, že pro někoho může být Andersonův podivný mišmaš žánrů a motivů kultem, koneckonců je to čtivé a místy i zábavné. Mně to bohužel připadá jen jako upřímná snaha uctít své předky a národní cítění, která se naprosto minula účinkem.


Poul Anderson, Tři srdce, tři lvi
Nakladatelství: Fragment
Rok: 2019
Překlad: Jitka Bojanovská
Stran: 213
Cena: 249 Kč

Komentáře

"Ogier the Dane" - o tom jsem v životě neslyšel, toho nejspíš zplodil Internet. Ovšem "Ogier le Danois", dánský princ a jeden z paladinů Karla Velikého, ten opravdu ve starofrancouzské literatuře vystupuje...

Mně se naopak "Tři srdce" líbily. Jasně, Anderson napsal lepší věci, jasně, celková zápletka je dosti naivní, ale ten svět se mi líbil a ona mixáž legendického s vědeckým přístupem tomu dává roztomilé kouzlo. A taky je dobře si uvědomit, že v rámci oné "portálové fantasy" (tenhle termín si musím zapamatovat) šlo o průkopnické dílo; není fér vyčítat Andersonovi, že používá dnes běžné principy hůř než následovníci, když ti následovníci je právě od něj převzali.

To je samozřejmě jen anglický překlad (stejně jako je Ogier Dánský překlad český), někteří lidé čtou starofrancouzské eposy (no... "eposy") v angličtině, takže pro úplnost:)

Nevím, jestli vyloženě průkopnické dílo, to bych v tomhle směru spíš hodila na Lewise a jeho předchůdce. A nevyčítám mu nedostatky ve srovnání s následovníky, to opravdu ne, spíš jde o to, že i na tu dobu a na to, že fantasy v té době byla skoro ještě na houbách, mi to přijde prostě... málo. A nejsem si ani jistá, že tenhle - dejme tomu - styl od něj někdo převzal (díky bohům). Ale určitě souhlasím s tím "roztomilým" vědeckým přístupem, to se mi taky líbilo hodně. A dokážu pochopit, že někomu jeho svět učaruje:)

Tak on vůbec rád mixoval. Stačí vzpomenout legendu žánru: Kosmičtí křižáci. Taky by šla dnes odsoudit ale kdo "omluví stáří" užije si ji i dneska. 

Každý národ má takové politiky jaké si zaslouží -> Svůj svět si musíme zasloužit!

Už vydání někdy po roce 2000 bylo svým způsobem vykopávka. Tehdy ještě osvěžující. Dnes je Holger Danske hlavně značka dýmkového tabáku, který nepatří mezi nejhorší...

"... nejsem pro násilí ..., ale někdy zkrátka není vyhnutí."V tomto kontextu - knižní recenze, navíc o fantastice - mi to připadá jako dost neuvěřitelné tvrzení. Myslíte to vážně, nebo jste jen poněkud ujela ve snaze udělat recenzi "zajímavější" ? To je ono "trochu zodpovědné kopání", které jste na začátku recenze avizovala, "ať to nevypadá, že jsme horkokrevní a násilničtí" ?Když se někomu nelíbí, co druhý (slušným způsobem) napsal nebo řekl, tak může hned sahat po násilí ? Tím se vše napraví ? Potřebujem dnes více násilí ? Není to spíš tak, že potřebujeme pravý opak ?

Myslím, že jste to vzal/a příliš vážně, to je samozřejmě "žurnalistická" metafora, netřeba to hned prudérně vztahovat ke všemu a všem:)

Nicméně mi přijde poněkud, řekněme, zajímavé, že tak horlivě brojíte proti násilí na všech frontách a (pravděpodobně) čtete fantastiku, která je násilí plná. To jen tak mimochodem:)

- RE "žurnalistická" metafora

Hmm, to snad je snaha být originální. Neměl jsem tedy pravdu ?

- RE horlivé brojení

Tušil jsem, že tohle použijete, pokud budete reagovat. Nedávno jsem četl Heitzovy Trpaslíky i Legendy alfů a Hennenovy Elfy. Tam je násilí docela dost, co říkáte. A určitě Heitz a Hennen v tom nejsou vyjímkou. Když ze zřejmých důvodů opomenu ty současné autory, uvedl bych třeba Tolkiena - a to je kvalita o několik úrovní výš. Jenže to vše je fantasy a já reagoval na vámi zmíněné reálné násilí. Přišlo mi to nevkusné, tak jsem to chtěl trochu okomentovat, třeba to s někým souzní. Ale váš vkus určitě měnit nechci.

Přijde mi, že do fantasy je násilí přímo přitahováno a že SF tím do takové míry postižena není. Kdysi jsem četl ve výzvě organizátorů literární soutěže fantasy, že čím více krve, rozsekaných těl a podobně (tedy včetně čarodějů, draků atd - abych tolik nekřivdil), tím lépe. Ve fantastice oceňuju možnosti a schopnost přijít s novými nápady, které se více či méně liší od toho, co známe. Jenže mi připadá, že ty nové nápady jsou čím dál víc o násilí.

Takže asi ano, vzal jsem to trochu vážně. Domníval jsem se totiž, že píšete realistickou recenzi na fantastiku. Teď to vypadá, že to v té části se zmíněným citátem vlastně recenze nebyla, nýbrž právě ta fantastika. A v ní se nějaká ta výzva k násilí zcela ztratí.

Snaha o originalitu se podle mého nemusí vždy rovnat "ujetí".

Reálné násilí? Realistická recenze? Myslíte, že do té fyzické kopie knihy skutečně kopu? :D Nebo jaký smysl mám hledat za těmito podivuhodnými slovními spojeními?

Neřekla bych, že fantasy je oproti sci-fi násilnější - nebo myslíte, že se ve space operách málo střílí? A ani mi nepřijde, že čím současnější dílo, tím více násilí, to je hodně relativní rovnice - můžeme srovnávat například Howarda a Holdstocka. A ten Holdstock mě rovnou přivádí k tomu, že násilí, ať už v jakékoli formě, vždycky bylo a bude součástí lidské povahy, od pravěku až po současnost (mýty jsou násilí plné). Jde spíš o to, jaký má smysl. Samozřejmě že existují díla na násilí vyloženě založená - třeba takový Doom - ale s tím se počítá a většinou se nad tím pohoršují jen americké matky s IQ na bodu mrazu. Je to prostě součást uměleckého plánu (a jasně, taky to bývá zábavné). Pokud není násilí nutné pro integritu díla, jako katalyzátor děje, pro vývoj postav, zkrátka pro obecný smysl, pak je to násilí pro násilí a my se můžeme pozastavovat nad kvalitou takového díla, to bezpochyby. Ale musím říct, že na takovou věc už jsem dlouho nenarazila, vlastně mi to přijde velmi zřídkavé - možná spíš právě v těch amatérských povídkách (kde obecně platí "tohle v žánrovkách bývá, tak to tam nacpu, i když se mi to tam nehodí"). Trend je opačný - SFF jakožto progresivní žánr neustále zkouší něco nového, a třeba taková Becky Chambersová a její trilogie Poutníci zaujala právě tím, že se násilí takřka vyhla. A určitě není jediná... Každopádně je to rozhodně zajímavé téma a stálo by to za nějaký hlubší výzkum.

P. S.: Je fakt, že teď jsem si vzpomněla na Kulhánka, Kotletu a jim podobné, ale... to je prostě žánr. Nutno uznat, že pokud to člověk čte dlouhodoběji, nejspíš pak vidí násilí všude kolem sebe...

Podivuhodná slovní spojení měla nahradit dlouhé popisy. Asi se nepovedla, takže:  Reálné násilí = to, co mohu já i vy poznat na vlastní kůži, na rozdíl od toho v knížkách, třeba od Kulhánka, Kotlety, Heitze, Hennena, ...  Realistická recenze = taková, která bere fakta z recenzované knihy a nepřidává si svůj vlastní výtvor (ovšem recenze na neexistující knihy v Lemově Dokonalé prázdnotě jsou tedy geniální !). Pro upřesnění čtěte dále.

Knihu 'Tři srdce, tři lvi' jsem nečetl a o ni a celou její recenzi mi vůbec nešlo. Vašeho vkusu se dotýkat nechci. Nepsal jsem o "ujetí", ale o nevkusu - tak mi to připadalo a stále pro tu jedinou větu připadá. Ani o Poula Andersona nešlo, nakonec už skoro 2 desítky let nežije, takže nějaké to násilí pro něj nic neřeší. Ani vlastně nevím, jakého druhu bylo myšleno. S verbálním by se třeba srovnal docela bez problémů, i kdyby se cítil jako důchodce. A taky kdyby uměl česky   :-)

Raději bych to už ukončil, asi se tu na stejnou notu nenaladíme. Jen přidávám parafrázi citátu a předem uznávám, že vkusu tou změnou víc nezískal."Věřte mi, že nejsem pro násilí na recenzentech, ale někdy zkrátka není vyhnutí."

PS: Sklouzli jsme k násilí obecně a ani o to mi nešlo. Ale když už v tom jsme, podotýkám, že jsme vynechali filmy. Ty v něm určitě nejsou pozadu a rostoucí trend v nich nemůžete popřít tak snadno, jako u knížek. Ovšem třeba Kill Bill (jako příklad) za shlédnutí určitě stojí, i když bych některé scény zkrátil.

PPS:  :-)   Myslím, že americká matka nejsem, a IQ - kdo ví ?

Řekla bych, že na tento komentář částečně odpovídá ten můj předchozí. Jen ještě dodám - netuším, jestli tou "realistickou recenzí" myslíte něco na způsob objektivní recenze, vaše vysvětlení mi v tom bohůmžel moc nepomohlo, nicméně to, že recenze by měla být objektivní, je častý omyl, tak pozor na něj:)

Z odporu k násilí většinou vyléčí první přepadení - pokud ho oběť samozřejmě přežije. Totéž platí pro odpor ke zbraním. Jak kdysi pravil nějaký klasik: "Jednou je přestalo bavit nastavovat druhou tvář. Nebo už prostě nechtěli chodit po světě s nateklou hubou."

Mít odpor k násilí přece neznamená nebránit se. Vidím jistý rozdíl mezi tím chtít násilím něco vyřešit a odpovídajícím způsobem se bránit napadení. Ať ten lump, co si začal, má nateklou hubu taky a raději víc !

Asi se shodneme, že násilí bylo, je a bude. Nejsem slepý, stačí sledovat, co se děje ve světě i u nás. To ale přece neznamená, že se budu násilím opájet. Nemluvím o světě bez násilí - nejsem až takový utopista - ale o snaze otočit trend a jeho rozsah nezvětšovat a tlumit ho.

Přidat komentář