Rozhovor s Jaroslavem Mosteckým

Článek od: Martin Stručovský - 24.02.2016

 U příležitosti nového vydání románu Lars, Šťavnatá lebka, jsme si s autorem popovídali nejen o této knize, ale také o plánech do budoucna. 

1) Před pár dny se dostala na pulty knihkupectví reedice tvé knihy Lars, Šťavnatá lebka. V čem a jak moc se liší od prvního vydání z roku 1996?

I kdybych v ní nezměnil ani písmenko, lišila by se, a to hodně. Nádherná práce, jakou si s knížkou dalo nakladatelství Epocha, tedy Zdeněk Pobuda a jeho lidé, zaslouží obdiv. Stejně tak Lubomír Kupčík, jehož obálky ve mně vyvolávají pocit tichého nadšení. A co jsem na tom pozměnil já? Něco ano, něco ne. Obecně jsem přesvědčený, že nějaké rozsáhlé přepisování celých kapitol starším věcem neprospěje. Ti, kteří si knížku přečetli v době jejího prvního vydání, ji znají prostě takhle a takhle si ji zamilovali nebo zatratili. Ty první bych zklamal nějakou zásadní změnou děje nebo i stylu vyprávění a ty druhé tak jako tak nepřesvědčím notickou, že jde o přepracované vydání. Takže stejně jako u prvního dílu jsou změny především tam, kde sám cítím, že je potřeba cosi vycizelovat, upravit slovosled apod, protože v době, kdy jsem jako autor začínal, jsem tu konkrétní věc třeba udělal trochu neobratněji, než bych chtěl. (Lars byla moje třetí kniha – a ano, říkám začínal, vidím to tak, i když jsem nedávno slyšel v rozhlase rozhovor s jednou autorkou, dávající rady začátečníkům, a to jí v té době vyšly UŽ tři povídky v časopise).

K velké změně pak došlo kdesi uprostřed románu. Já si svoje knížky po vydání už nečtu, a tak jsem až teď po dvaceti letech zjistil, že ve vydání z roku 1996 chybí cirka pětadvacet stran textu. Jak se stalo, že zmizel, netuším. Možná jsem to tehdy nějak špatně nakopíroval a předal, možná to vypadlo během výroby knihy... Každopádně teď to tam je. Pravda, mohl jsem to tak nechat a tvářit se, že je to skok v ději, ale mně to tam chybělo. Patří to tam.

 

2) Jak dlouho trvaly úpravy románu? Je z tvého pohledu těžší vytvořit nový text, anebo naopak zasáhnout do textu po spoustě let?

Potřeba začít s úpravou textu spadla zrovna do období, kdy jsem byl prakticky poloslepý (díky špatné medikaci lékaře při potížích se zády) a chystal jsem se na oční operaci. Všechno, co bylo na pár metrů ode mne, jsem prakticky neviděl, neviděl jsem auta, když jsem chtěl přejít ulici, nepoznával jsem tváře, protože jsem neviděl detaily obličeje. Obrazovka počítače pro mne byla jedna mlžnatá plocha. Nicméně spěchalo se. Takže tady musím poděkovat své dceři Elišce, která odedřela dobře polovinu práce, kdy jsem ležel na gauči, ona mi to předčítala a já jí říkal, co má změnit. Pak proběhla operace, naštěstí s dobrým výsledkem pro mne, a už tady do klávesnice zase mlátím sám. Pokud jde o druhou část otázky – pro mne je rozhodně ani ne tak těžší jako spíš otravnější zasahovat do starého textu a je celkem jedno, jestli je z loňska nebo z doby před dvaceti lety. Mne baví vyprávět nové příběhy. To je to omamující, to je to, co mě bere...

 

3) Bylo obtížné pro nové vydání trilogie najít vydavatele?

Ne. Já žádného vydavatele nesháněl. Ještě nikdy jsem žádného vydavatele nesháněl. Vždycky někdo přišel, že něco chce. Možná i proto je občas slyšet, že píšu pomalu. Spíš to bude tím, že někdo přijde za vydavatelem a nabídne mu, co má v šuplíku. U mne je to tak, že někdo přijde, řekne, co chce, a já to začínám psát od začátku. S přípravou, se sháněním materiálů apod. Pak to trvá samozřejmě relativně déle... V tomhle případě to bylo tak, že jsem byl s jedním vydavatelem domluvený už delší dobu na novém, vázaném vydání Vlčího věku. On však nedodržel dohodu, týkající se jiného našeho projektu, a tím to pro mne skončilo. Větší spolupráci s ním už nepředpokládám. Následně se ozval Tomáš Němec, který v té době vedle toho, že byl šéfredaktorem časopisu Pevnost, taky pracoval pro Epochu, a zeptal se, jak je to s vydáním Vlčího věku. Když se dozvěděl co a jak, nabídl mi spolupráci. Její součástí bylo vydání trilogie Vlčí věk, tentokrát obohacené ještě o čtvrtý díl, jehož součástí bude novela Štěňata vlků, známá z antologie Legendy české fantasy, která se odehrává patnáct let po událostech třetího dílu Vlčího věku (i když – novela... Má skoro 200 normostránek). Pak tam bude ještě jedna novela ze světa Vlčího věku, která se zatím neobjevila nikde. Ještě není ani napsaná.

4) Dočkáme se také reedice románu Útesy křiku?

Tak to mne zatím nenapadlo, ale pravda, od vydání to už je jedenáct let... Možná by se to časem hodilo. Je to samostatný román. Odehrává se asi třicet let před Vlčím věkem a vystupují v něm dvě vedlejší postavy z Vlčího věku. Jedna z nich, vikingský jarl a Larsův spojenec Narfi, Ovčí sýr, je tu dokonce jednou ze dvou hlavních mužských postav. Ještě jako mladý kluk. Dost nabroušený mladý kluk...

5) V Epoše ti také vyjde úplně nový román Horská bouře. Můžeš čtenářům prozradit, v čem se bude lišit od Vlčího věku a na co se mohou těšit?

Nebude tam ani jeden viking a je to taky historická fantasy. Konec třináctého století... Po smrti krále Přemysla II. jsou české země rozdrásány Otou Braniborským. Mocnost, kterou do té doby České království bylo, se rozpadá, a chtěli by si z ní uhryznout všichni z okolí. Vítězný římskoněmecký král Rudolf Habsburský jakbysmet... V Českém království není o co stát. I urození přemýšlí, co dál. Nejstarší synové dědí, druhorozeným nezbývá než se stát knězem. Nebo... Nebo vyrazit za hranice a živit se, jak se dá. To jen tak pro nastínění situace. Román se ale neodehrává v Čechách, ale v Alpách, na území, které dnes patří Švýcarsku. Horská bouře je jen předzvěstí toho, co přijde potom. Měla by to být tetralogie pod společným jménem Druhorození. Po Horské bouři přijde Smrt jestřába...  

6) Kromě historické fantasy se ve své tvorbě zaměřuješ i na sci-fi a horor. Chystáš pro své čtenáře i něco z tohoto ranku?

Jak vidno z toho, co jsem napovídal předtím, moc dalšího nechystám. Ani nemůžu. Navíc mám ještě dluh vůči Strakám na vrbě a Poutníkovi, které rozhodně míním splnit. Ale když už se ptáš na horor... Před třemi měsíci jsem byl oslovený ohledně nového vydání hororové knihy Čára hrůzy (a před měsícem znovu někým jiným), čemuž bych se nebránil, ale zase - jen tak bych to nikam nepustil bez nějakých úprav a ty nějakou dobu trvají a určitě se do nich nebudu pouštět dřív, než bude všechno to, co už jsem tady napsal, odevzdané. Taky někdy v tomto roce vyjde na Slovensku v nakladatelství Hydra povídková sbírka věnovaná zombiím editora a spisovatele Marka E. Pochy. Tam mám takovou delší povídku. Jo, ještě to sci-fi, že jo? Mám doma rozepsaných pět povídek pro XB-1. Ale každá nakonec vycházela pro časopis moc dlouhá, tak jsem je nakonec jednu po druhé nedopsal a odložil. Na delší sci-fi věci teď nemám čas.

Profil autora:

Jaroslav Mostecký (*1968)

Autor fantastické a dobrodružné prózy začal publikovat v devadesátých letech minulého století, ale ve fandomu byl činný již v dekádě předchozí. Dodnes se také účastní nejrůznějších conů a akcí spojených s fantastikou. Rozhodně se však neuzavírá pouze do světa fantazie. Mezi jeho zájmy a vášně patří historie, především ta rodu Přemyslovců a vikingů, lacross, ale i numismatika či trampování. Je podruhé ženatý a žije v Šumperku.

Jako řada jiných autorů i Mostecký začal kariéru spisovatele povídkami, s nimiž slavil mnoho úspěchů. Jmenujme alespoň ty ověnčené cenou Akademie science fiction, fantasy a hororu: Květen, stejně jako loni (1995), Sekyry na Viole (1996), Anděl posledního soudu (2003) či Štěňata vlků (2006). Jednotlivé povídky vycházely časopisecky, ve fanzinech i v antologiích. Ve svém žánru dodnes v českém kontextu nepřekonaným dílem je souborné vydání hororových příběhů Čára hrůzy (Netopejr 1998).

V obecném povědomí je však Jaroslav Mostecký znám především jako autor románů, v nichž pomáhal vybudovat popularitu tzv. historické fantasy. Jako první spatřila světlo světa knihy Jdi a přines hlavu krále (SAGA Šternberk 1995, Netopejr 2000, Epocha 2015), první díl ságy Vlčí věk, kterou dále tvoří tituly Lars, Šťavnatá lebka (Netopejr 1996, Epocha 2015) a Prokletí přízračných hřebců (Netopejr 2000, připravuje Epocha). Celý cyklus přinesl vzrušující mix drsného dobrodružství z drsných časů s romantikou a nádechem nadpřirozena.

Z dalších knih jmenujme temnou science fiction Archivář (Wales 2004) nebo příspěvky do populárních sérií o Conanovi (Vrah králů, Klub Julese Vernea 1999) nebo Marku Stoneovi (např. Král posledního moře, Ivo Železný 2004). Dalšími příběhy pak autor obohatil i svůj oblíbený žánr historické fantasy – za všechny jmenujme výbornou přemyslovskou novelu Jed bratra mého o kořenech nenávisti mezi knížetem Václavem a jeho bratrem Boleslavem, která vyšla v antologiích 2003: Česká fantasy (editor Vlado Ríša, Mladá fronta 2003) a Klenoty české fantasy (editor Ondřej Jireš, Argo 2014).

Jaroslav Mostecký je dnes žijícím klasikem české žánrové tvorby, jehož vliv a vzor je stále jasně patrný. Především se však jedná o autora, který svou pozici nadále aktivně vylepšuje novými příběhy, v nichž umně propojuje zábavu, historickou erudici a cit pro atmosféru dávných časů i bájných krajů.

Medailonek a obrázkový materiál poskytlo nakladatelství Epocha. 

Přidat komentář

Sarden - internetový magazín o sci-fi a fantastice  /  šéfredaktor:  Martin Stručovský  /  zástupkyně šéfredaktora: Monika Dvořáková  / webmaster: Petr Šimčík / ISSN: 1805-2711