RECENZE: Ondřej Jireš (ed.), Legendy české fantasy II

×

Článek od: Monika Slíva - 11.02.2016

Legendy?

Pět autorů uvedených na obálce knihy jistě spojuje náklonnost k vymyšleným světům, kam skutečná lidská noha nikdy nevkročila. A přesto při čtení všech novel budete mít nejspíš pocit, že kterýkoli z těch světů můžete hned zítra navštívit. Najde se ještě něco dalšího, co těchto pět rozdílně píšících autorů spojuje? A co jim dává právo nárokovat si označení Legendy?

Všechna jména jsem znala předem, ale každé z nich v poněkud jiném kontextu. Když nic, tak už jen proto, že žádný z příběhů v antologii nevisí jen tak ve vzduchoprázdnu. Naopak. Jeden vedle druhého jsou jen dalšími nitkami vyprávění z již vybudovaných světů. Jsou to další dychtivě očekávané epizody pro znalce a zároveň mohou sloužit jako pozvánka pro čtenáře těmito světy nepolíbené.

Jiří Pavlovský a Kladivo na čaroděje jsou pro mě stará čtenářská vesta. Zřejmě i v případě, že by Slepý hon celou knihu neuváděl, nalistovala bych nejdřív tam. Každý nový díl Kladiva na čaroděje mám v ruce mezi prvními čtenáři a novela mimo harmonogram série se tak stává neplánovanou návštěvou v cukrárně. Ryze současná Praha a její okolí, říznutá pořádnou dávkou magie a magorů (ať dobrých či zlých) předhánějících se v hláškách a krkolomných eskapádách ve snaze zachránit či zničit, když ne svět, tak aspoň svoje nejbližší okolí - toť vesmír Felixe Jonáše a jeho zoufalé detektivní party. Antihrdinové se super schopnostmi ve službách dobra, kterým se nakonec (vždycky nějak) všechno povede dostrkat do zdárného konce a přežít. Nelze je nemilovat! A ani ve slepé honbě za oživlou dětskou říkankou svému jménu nezůstanou nic dlužni.

Legendy vedou 1:0

Pavel Renčín je na české fantasy scéně již poměrně dobře zavedenou značkou a kdekdo minimálně slyšel o jeho Městských válkách. Mám je na seznamu. V Legendách má čtenář příležitost nahlédnout do jeho světa oživlých a personifikovaných měst a podívat se, jaká je, či spíše v raném mládí byla, Praha. Poslední Libušina věštba splnila moje očekávání, ovšem docela jinak, než jsem předpokládala. Ano, je to městská fantasy. Ano, patří jako epizoda do výše uvedené série, ale nečekejte současnost. Poslední Libušina věštba představí Prahu coby svěží a dlouhým životem ještě neotlučenou dívku, která se pokouší pomoci překlenout Přemyslovi smrt jeho milované kněžny. Takové pojetí Starých pověstí českých jste ještě určitě nečetli, to mi můžete věřit! Ačkoliv jsem se nedozvěděla ani zbla, jak to chodí v pražské kanalizaci nebo v tunelech metra, přesto jsem okouzlena. A hlavně vím, že Renčín na čtecím seznamu rozhodně zůstává.

A Legendy vedou 2:0

Adam Andres je pseudonym a Wetemaa je klasická, epická, hrdinská a českou rukou psaná fantasy. To je tak vše, co jsem věděla předtím, než jsem začala číst Tarantrofa. Rozhodně nemusíte být člověk, abyste zažili neuvěřitelná dobrodružství a dokázali dát nový směr svému životu v okamžiku, kdy už pro vás bylo vše ztraceno. Po dočtení poslední strany příběhu ze světa Élladu jsem udiveně vzhlédla s otázkami v očích „A to je jako konec? A co bude dál? A najde, kruci, to co hledá?“. Zažila jsem téměř zapomenutý úžas malého čtenáře, který je tak okouzlen příběhem, že si ani nevšimnul, že už dál nepokračuje. Adam Andres mě převezl a Watemaa čeká na přečtení.

3:0 pro Legendy

Ze čtvrté novely jsem měla lehké obavy, no… nač to zastírat, ty obavy byly poněkud těžší, asi jako když vám místo šifónové šály dají na krk kotevní řetěz od zaoceánského parníku. Díky knihomolbohu se ale nepotvrdily. České fantaskní vody nebrázdí mnoho takových štik jako je Petra Neomilnerová. Kdo nezná její jméno, rozhodně nemůže tvrdit, že se vyzná v současné české fantastice. Než jsem se nechala očarovat Jarní pannou, měla jsem na čtenářském kontě jen jednu její povídku (děsně drsná, chlapská a vulgární = nic pro mě) a Amélii pro děti (úžasně vtipné, lehce strašidelné a kouzelné vyprávění). Takže diagnóza na psychiatrickou léčebnu (pro mě, nikoliv pro autorku). V Jarní panně však velmi příjemně (a bezcitně a vulgárně tak akorát) ožije stará pohádka v kulisách nevlídného a potemnělého světa neohrožené Zaklínačky Loty. Zkrátka jsem se bála zcela zbytečně. A možná do jejího světa přece jen zavítám.

Legendy vedou 4:0

Trpaslíci, inžynýři a vytříbená mluva? To jde nějak do sebe? No a jak! Obzvlášť, když to všechno pochází z hlavy Martina D. Antonína. U posledního přispěvatele do této antologie jsem se nebála vlka nic. Autorův smysl pro humor a jazykozpyt střižený jazykozlomem mi zcela vyhovuje, jak jsem se přesvědčila v Kladivu na čaroděje, kam přispěl jedním dílem a ani trpasličí svět hrdosti, piva a jiných povyražení mi díky jedné přečtené povídce nebyl cizí. Navíc Vousy, čest a inžynýři mají tu čest, že konečně svedly dohromady dva autorovy hrdiny a dvě části jednoho světa, co se zatím nepotkali a nepotkaly a dali (všichni dohromady) oficiálně vzniknout sérii Trpasličí čest. No nepočestili byste se z toho? Co si víc přát? Snad už nic.

Snad jen... přiznat totální porážku a dodat zřejmé - že Legendy zvítězily 5:0. Bez ztráty kytičky a tak dále. Připočtěte si ilustrace pro každou novelu od jiného (tak či onak renomovaného) výtvarníka.  A pěknou obálku.

Ondřeji Jirešovi se povedlo, stejně jako u prvních (v roce 2006 vydaných) Legend udělat velmi zajímavý průřez současnou českou fantasy. Kdo z autorů dokáže vydržet a nezapadnout v hlubinách knihovních polic až někam na dno, to ukáže jen (prevít) čas.

A víte co? Já už tomu tady rozhodně nehodlám dál dělat reklamu, protože nakladatelství mě ještě rozhodněji neplatí.

Zkrátka si Legendy přečtěte a budete mít pak ještě dlouho co číst, až s nimi skončíte. O tom jsem přesvědčená.

 

Ondřej Jireš ed.: Legendy české fantasy

Jiří Pavlovský - Slepý hon
Pavel Renčín - Poslední Libušina věštba
Adam Andres - Tarantrof
Petra Neomillnerová - Jarní panna
Martin D. Antonín - Vousy, čest a inžynýří

Nakladatelství: Argo
Obálka: Jana Šouflová
Rok vydání: 2015
Vazba: pevná
Počet stran: 534
Cena: 399,-Kč

Komentáře

Přidat komentář