RECENZE: Arthur C. Clarke, Měsíční prach

×

Článek od: Jan Žlebek - 16.01.2016

Dámy a pánové, už jste letos uvažovali o dovolené? Nudí vás pláže Karibiku i severské fjordy? Chtěli byste vyzkoušet něco exotičtějšího? Třeba... Třeba projížďku po prašném moři Měsíce ve speciálně upravené povrchové kosmické lodi Seléne s kapitánem Harrisem za kormidlem? Pohodlně se usaďte, objednejte si u letušky koktejl a užijte si tu jízdu. Neobávejte se ničeho, před vámi tuto fascinující vyjížďku lunární krajinou absolvovaly tisíce turistů a všechny postupy jsou ověřené a vždy naprosto bezpečné.

Tedy skoro vždy.

Uplynulo již víc než půl století od doby, kdy velmistr žánru Arthur C. Clarke vyslal poprvé osádku měsíčního plavidla na turistickou výpravu, která se zvrtla v boj o přežití, avšak na čtivosti románu se čas podepsal minimálně. Hlavní chod pokrmu zvaného „parta lidí bojuje s přírodou o přežití“ má holt pro druh homo sapiens osudovou přitažlivost už od časů, kdy jsme se tady proháněli s pazourkovými oštěpy. Nutnou ingredienci pak představují atraktivně cizokrajné kulisy a hrdinové, z nichž mohou nepřízeň osudu a matička příroda jako lis na olivy vymačkat to nejlepší. Jak si s touhle kuchařskou klasikou poradil Clarke v Měsíčním prachu? Víc než dobře.

V době, kdy se místa, kam noha bílého muže ještě nevkročila, na povrchu zemském povážlivě smrskla, nezbývá než hledat zajímavé exteriéry někde jinde. A Měsíc v roli drsné krajiny, kde se každá chyba vrátí jako naostřený bumerang, toho může nabídnout opravdu hodně. Absencí dýchatelné atmosféry nebo přehříváním lunárního plavidla počínaje a nedostatkem zdrojů poživatin či smrtonosným prachovým mořem konče.

Ačkoliv pozdější výzkumy nepotvrdily, že by se na povrchu našeho největšího satelitu nacházely jakékoliv oceány prachu, autorova vize působí neobyčejně věrohodně. Vděčí za to především důkladným vědeckým základům a technickým detailům, které čtenáře i bez warp pohonu v mžiku přenášejí 400 tisíc kilometrů daleko od pohodlí houpacího křesla. Pokud jste někdy toužili po zábavné učebnici fyziky pro praktiky, tohle je trefa do černého.

Napínavý děj sledujeme jednak z pohledu posádky i pasažérů Seléne a rovněž očima lidí podílejících se na záchranných operacích. Na všech z nich se podepisuje tlak a nikoliv ten atmosférický. Účastníci plavby se poznávají – mnohdy více, než by chtěli – a jejich povahy se postupně odhalují v celé své nahé kráse. Pokud ovšem zvládnutí fyzikálních a astronomických zákonitostí patří k nejsilnějším devizám knihy i spisovatele, psychologie hraje bohužel v Měsíčním prachu druhé či třetí housle. Pokud se vrátíme k původnímu přirovnání s olivami, tak z těch Clarkeových uvězněných v malém prostoru a stíhaných jednou komplikací za druhou se dalo vymačkat mnohem více. Možná paradoxně je autorovi na překážku jeho vlastní racionální přístup k životu, který mu brání rozpoutat na palubě měsíční šalupy peklo paniky v předtuše blízkého konce. Škoda. Hard sci-fi by měla přijmout za svou i tu (pa)vědu jménem psychologie.

Vyčítat knize vydané poprvé v roce 1961 oldschoolovost je zbytečnější, než dělat ze štíhlounkého Hobita filmovou trilogii. Už samotná obálka může ledaskomu nostalgicky připomenout vědeckou fantastiku z časů našich otců a dědů. Syndrom předkyberpunkové literatury se vine skrz celý děj – a není tím myšleno jen to, že lidstvo dobývá kosmos bez pomoci křemíkových technologií. Chybí zde i skutečná či metaforická špína ulice. Věci jsou jaksi jasnější, jednodušší a čistší. Když se bojuje o život, jakékoliv politikaření jde stranou, což je patrně největší rozdíl třeba vůči sérii Expanze Jamese S. A. Coreyho, ke které má román jinak blízko důrazem na vědu i mírou prozkoumanosti vesmíru. Společně s vírou v člověka, jenž si v duchu zlaté éry sci-fi dokáže pomocí rozumu poradit s každým problémem, to působí možná trochu naivně, ale hezky. Ne, opravdu není nutné zabít čtyři postavy z pěti, abyste napsali dobrou knihu.

Arthur C. Clarke se může pyšnit citem pro správné načasování střihu a přeskoků mezi vypravěči, takže docela překvapí, že knihu dosud nikdo nezfilmoval. Co už zaskočí jen stěží, je nominace románu na cenu Hugo. Pokud se vám líbil filmový či knižní Marťan Andyho Weira, oceníte i toto o cosi starosvětštější dílo. Měsíční atmosféra je možná řídká, ale atmosféra Měsíčního prachu rozhodně ne.

 

Arthur C. Clarke, Měsíční prach
(A Fall of Moondust)

Nakladatel: Laser-books
Překlad: Jarmila Emmerová
Obálka: Fred Gambino
Rok vydání: 2015
Počet stran: 288
Provedení: paperback
Cena: 229 Kč

 

Komentáře

Zrovna to čtu... a vlastně na základě tvojí recenze:-)

Tahle kniha je jen dokladem toho, že když někdo spáchá a výborně vypráví příběh, tak je úplně jedno, jak dlouho to je, co ho napsal.

Zjistila jsem, že kladenská městská knihovna má asi mezi nákupčími nějakého žántového fandu podle novinek, které tam poslední dobou nacházím.  Zároveň mám doma ještě Marťana, Nebezpečné ženy,  Andělíčkáře, Revival, Šeroprostor a Hraběte Nula. Už mě napadlo, jestli nečte na Sardenu recenze:-) A to je jen po jednom letmém nájezdu na regál s novinkama 2015...

Ostrou mysl i tužku všem, přeje M

Čítala som dávno a páčilo sa. Je pravda, že psychologizácia je u Clarka poslabšia, ale na vytvorenie tej správnej atmosféry a silného prežívania spolu s postavami mi hlavne v mladších rokoch stačila aj realistickosť jeho prostredia.

Přidat komentář