UKÁZKA: L. K. Hamilton, S kůží na trh (Anita Blake 17)

×

Článek od: Redakce - 13.01.2016

v nakladatelství Epocha vyšel nový titul, 17. díl série Anita Blakeová, lovkyně upírů S kůží na trh od  Laurell K. Hamiltonové.

Anotace:

“Některé věci vám poznamenají duši, ne léty, ale krví, bolestí a tím, že
zaprodáváte části sebe, jen abyste dostali ty grázly. Až se nakonec
podíváte do zrcadla a nejste si už jistí, na které straně stojíte.”

Když lovkyně upírů Anita Blakeová obdrží v balíku lidskou hlavu a prastarý
upír jí napíše krví na zeď pozvánku do Las Vegas, nezbývá proslulé
Popravčí nic jiného než narychlo opustit všechny své zvířecí a nemrtvé
miláčky a vydat se na pomoc policistům do Města hříchu. Hon na nemrtvého
sériového vraha začíná.

Záda Anitě naštěstí kryje zabiják Edward ukrývající se za odznakem
federálního šerifa, ovšem ani s jeho pomocí není snadné upírovo denní
útočiště vypátrat. Klacky pod nohy jí hází samotní policisté, pohoršení
její nechvalnou pověstí. Vedle předsudků svých kolegů se Anita musí
vypořádat také s úklady královny místního klanu bílých tygrů. Vítejte v
Městě hříchu, v jámě tygří.

 

UKÁZKA Z KNIHY S KŮŽÍ NA TRH (Anita Blakeová, lovkyně upírů 17, Laurell K. Hamiltonová)

Ve filmech vždycky vidíte hrdinu, jak jednoduše nasedne na letadlo a odletí bojovat s grázly. Ve skutečnosti si musíte nejprve zabalit. Oblečení bych si asi mohla koupit ve Vegas, ale zbraně… ty potřebuju.

Můj domov se v současné chvíli nacházel pod Cirkusem prokletých. Trochu se to podobalo tomu starému uspořádání, kdy majitel obchodu žil přímo nad svým obchodem. Až na to, že když žijete na hromádce s upíry, nejsou okna dvakrát dobrý nápad. Naopak jeskyněmi tvořené podzemí je super. Kromě toho je to jedno z nejlépe hájitelných míst v celém St. Louis. Když je vaše upíří zlatíčko taky vládce města, musíte si s obranou dělat starosti. Sice vás už netrápí lidé, ale jiní upíři si chtějí taky urvat z toho, co děláte. Fajn, jednou to byla skupina zdivočelých lykantropů, ale problém je stejný. Nestvůry, které stojí mimo zákon, jsou stejně nebezpečné jako lidští odpadlíci, ale jsou dovednější.

Což byl důvod, proč jsem věděla, že mě sledují stráže, jak parkuju a mířím k zadním dveřím. Vždycky jsem musela přemáhat nutkání zamávat. Má být tajemství, že všechno sledují, takže mávání nepřipadá v úvahu.

Zazvonil mi mobil a já ho vyhrabala z kapsy spolu s klíči od zadních dveří. Melodie se teď změnila a hrála Wild Boys, Divoké chlapce, od Duran Duran. Nathanielovi přišlo zábavné, že nevím, jak si změnit vlastní vyzváněcí tón, takže ho bez varování pravidelně měnil. Očividně je teď tohle mé základní vyzvánění. Ti kluci.

„Blakeová.“

Hlas na opačném konci mě přimrazil na místě. „Anito, tady Edward.“

Edward byl vrah, který se zaměřoval na zabíjení netvorů, protože lidé byli příliš snadný terč. Jako Ted Forrester patřil mezi federální šerify a upíří popravčí. Bez ohledu na jméno patřil mezi nejvýkonnější zabijáky, jaké jsem kdy potkala. „Co se děje, Edwarde?“

„U mě nic, ale slyšel jsem, že ty právě prožíváš zatraceně zajímavé časy.“

Stála jsem v letním horku, klíče se mi pohupovaly v ruce a byla jsem vyděšená. „O čem to mluvíš, Edwarde?“

„Řekni mi, že jsi měla v plánu mi zavolat a setkat se se mnou ve Vegas. Řekni mi, že jsi nechtěla tohohle upíra honit, aniž bys mě přizvala ke hře.“

„Jak o tom k čertu víš?“ Před nějakou dobou, a není to zas tak dávno, byste vůbec neprohloupili, kdybyste si vsadili, že za tak děsivou smrtí, k jaké došlo ve Vegas, stojí právě Edward. Na okamžik jsem zapřemýšlela, jestli ví o Vegas víc než já.

„Jsem také federální šerif, nezapomínej.“

„Jo, ale já to zjistila ani ne před hodinou. Čím sis ten telefonát vysloužil a kdo ti zavolal?“

„Zabili jednoho z našich, Anito. To policajti nesou špatně.“ Ve stejné větě řekl jednoho z nás a pak mluvil o policii, jako kdyby mezi ně nepatřil. Edward byl jako já. Máme odznak, ale občas mezi policajty úplně nezapadáme.

„Jak ses o tom dozvěděl, Edwarde?“

„Zníš podezřívavě.“

„Nehraj si se mnou a prostě odpověz.“

Zhluboka se nadechl a vydechl. „To je fér. Žiju v Novém Mexiku, pamatuješ? To není tak daleko od Nevady. Zřejmě zavolali všem popravčím ze západních států.“

„Jak jsi věděl, že máš zavolat mně?“ zeptala jsem se.

„Oni tu zprávu na zdi tají před médii, ale ne před šerify.“

„Takže jsi věděl o tom nápisu na zdi. Proto jsi mi zavolal.“ Otázkou je, jestli ví i o té hlavě. Jak dobré jsou jeho zdroje? Kdysi býval mým nadpřirozeným guru. Všechno věděl, všechno viděl a ve všem byl lepší než já.

„Chceš mi říct, že nepřiletíš do Vegas, abys toho parchanta ulovila?“

„Ne, rozhodně přijedu.“

„Něco mi tajíš,“ obvinil mě.

Opřela jsem se o zeď budovy a prohlásila: „Víš o té hlavě?“

„Vím, že upíři usekli hlavu lasvegaskému popravčímu. Přemýšlel jsem, proč mu ji vzali. Jsou to upíři, ne ghúlové nebo zdivočelé zombie. Maso nejedí.“

„Dokonce ani ghúlové, kteří si berou jídlo do zásoby, by nikdy nevzali hlavu. Preferují masitější kousky.“

„Ty už jsi viděla skryté zásobárny ghúlů?“ zeptal se.

„Jednou,“ přiznala jsem.

Krátce se zasmál. „Občas tohle o tobě zapomínám.“

„Co?“

„Že patříš k těm několika málo lidem, kteří se někdy dostávají do ještě divnějších situací než já.“

„Nevím, jestli mám být uražená, polichocená nebo vyděšená,“ připustila jsem.

„Polichocená,“ odpověděl a já věděla, že to myslí vážně.

„Nesebrali hlavu, aby ji snědli,“ navázala jsem.

„Víš, co se s ní stalo?“

„Jo.“

„Cože, já se tě musím ptát?“

Povzdychla jsem si. „Ne.“ A řekla jsem mu o tom dárečku, který jsem dneska ráno v práci dostala.

Byl potichu tak dlouho, že jsem pokračovala: „Měli jsme štěstí, že to přišlo v to jediné ráno, kdy mám celý den schůzky s klienty. Bůh ví, co by s tím udělal Bert, můj obchodní manažer, kdybych tam nebyla a nepřinutila ho počkat na forenzní techniky.“

„Vážně si myslíš, že je náhoda, že tam ta zásilka přišla v jediné ráno, kdy tam jsi?“ zeptal se Edward.

Pevněji jsem se přitiskla ke zdi, v jedné ruce jsem svírala mobil a v druhé klíče. Najednou jsem se na tom parkovišti cítila nechráněná, protože jsem naprosto přesně pochopila, co tím Edward myslí.

„Myslíš si, že mě Vittorio nechává sledovat. Že zná můj denní rozvrh.“ Rozhlédla jsem se po parkovišti zalitém denním svitem. Nebylo tu žádné místo, kde by se někdo mohl schovat. Denní světlo znamenalo, že tu nebylo mnoho aut. Najednou jsem zatoužila být vevnitř, z dohledu.

Strčila jsem klíč do zámku a ramenem si držela telefon u ucha, abych mohla odemknout.

„Ano.“ To byl celý Edward – vždycky vám poví tvrdou pravdu a na útěše mu nesejde.

Vlítla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře dřív, než se dva strážci uvnitř dokázali odstrčit od zdi. Oba měli na sobě černé tričko a džíny, jen pistole a pouzdra kazily ten ležérní vzhled. Pokusili se na mě promluvit, ale já na ně mávla, že telefonuju. Vrátili se zpátky ke zdi a já zamířila ke vzdáleným dveřím. Ty dveře představovaly jednou ze dvou cest do podzemí, kde Jean-Claude a ostatní upíři spí. Což je důvod, proč jsou pořád ve skladišti dva strážci. Je to nudná služba, což znamená, že tihle dva patřili k nejnověji přijatým mužům. Pamatovala jsem si, že jeden z nich je Brian, ale za boha jsem si nemohla vzpomenout na jméno toho druhého.

„Anito, jsi tam ještě?“ zeptal se Edward.

„Dej mi minutku, ať si najdu trochu soukromí.“

Otevřela jsem dveře vedoucí dolů a zavřela je za sebou. Stála jsem na vrcholku kamenného schodiště, které vedlo hluboko pod zem. Jednu ruku jsem přitiskla ke zdi a zamířila dolů. Vysoké podpatky nejsou určené na takové schody. Sakra, vypadalo to, že je vytesali pro něco, co vůbec nekráčelo jako lidská bytost. Něco daleko většího než člověk, možná s jinýma nohama.

„Vittorio by se do St. Louis nevrátil,“ namítla jsem.

„Asi ne, ale víš líp než většina lovců upírů, že upíři mají i jiné zdroje.“

„Jo, jsem Jean-Claudova lidská služebnice, takže Vittorio může taky někoho mít.“

„Sakra, Anito, klidně může mít i jenom lidi s pár kousanci. Víš, že jakmile na někoho jednou upír použije svůj pohled a udělá všechno to s kousnutím, tak ti lidé pro svého pána udělají cokoli.“

„Člověka s několika kousnutími bych nevycítila. Můj radar je vnímá jako normální lidi.“

„Takže si myslím, že tě někdo špehuje. Řekl bych ti, abys nejezdila, Anito, ale vím, že bys mě neposlechla.“

Zavrávorala jsem na schodech a musela znovu najít rovnováhu, než jsem mohla říct: „Vážně bys mi řekl, abych tentokrát zůstala doma? Ty, který mě pořád zveš, abych s tebou šla lovit větší a děsivější nestvůry?“

„Tenhle z toho udělal osobní věc, Anito. Chce tvou hlavu.“

„Díky za tu obraznost, zejména po tom dárečku, co jsem dneska dostala.“

„Řekl jsem to schválně, Anito. Jsi teď jako já. Máš lidi, které miluješ a nechceš je opustit. Jenom ti připomínám, jako jsi připomněla ty mně, že máš vážně na vybranou. Můžeš tohle vynechat.“

„Máš tím na mysli, abych zůstala v bezpečí v St. Louis, zatímco vy ostatní budete honit toho parchanta?“

„Jo.“

„A můžeš mi upřímně říct, že bys o mně nesmýšlel hůř, kdybych to hrála na jistotu?“

Neodpověděl tak dlouho, že jsem se dostala skoro až do slepého úhlu v místech, kde se schodiště uprostřed délky stáčí. Nepobídla jsem ho. Jen jsem naslouchala jeho dechu a soustředila se na podpatky na nerovných kamenech.

„Neobviňoval bych tě, kdybys zůstala doma.“

„Ale v tvých očích bych klesla,“ dodala jsem.

Byl zticha. „Snažil bych se, aby ne.“

„Jo a co ostatní policajti, kteří si už myslí, že jsem holka, že spím s upíry a s každým policajtem, co se namane, ti by o mně nesmýšleli hůř?“

„Nenech se zabít kvůli pýše, Anito. To je důvod k umírání pro chlapy. Ty jsi holka. Mysli aspoň jednou jako holka.“

„Edwarde, pokud mě v St. Louis sledují, tak možná nejsem v bezpečí ani tady.“

„Možná, nebo se tě možná snaží vylákat pryč, Anito. Možná by si pro tebe do St. Louis došel, ale nemůže se k tobě dostat přes všechny ty muže, které má kolem sebe Jean-Claude.“

Vyšla jsem zpoza rohu a zapřemýšlela o tom. „Sakra, doufám, že se v tomhle pleteš.“

„Víš, že je to past, Anito.“

„Jo, ale vědět, že mi Vittorio hází rukavici někde ve Vegas je jedna věc. Věřit, že si vybral místo daleko odsud, abych odjela pryč od Jean-Clauda a jeho stráží, je… děsivé.“

„Fajn, chci, abys tentokrát byla vyděšená, protože bys měla být.“

„Co to má znamenat?“

„Znamená to, že tě Vittorio sleduje, nebo má někoho, kdo to za něj dělá. Nechal ti doručit hlavu v den, kdy jsi v kanceláři. Poslal ji brzy ráno, dřív, než bude tvůj upíří milenec vzhůru, takže ti nikdo nemůže říct, aby sis s sebou vzala stráže nebo abys neletěla. Když je Jean-Claude pořád v limbu, velíš v St. Louis ty.“

„Vážně jsme usilovně pracovali na tom, aby ze mě byla víc lidská služebnice a z Jean-Clauda víc můj pán.“

„Jo, tak usilovně, že ses k němu nastěhovala do Cirkusu prokletých. Ostatní šerifové o tobě moc hezky nesmýšlejí, když žiješ na hromádce s vládcem svého města.“

„Předpojatí parchanti.“ Stála jsem u velkých dveří vedoucích do vlastního podzemí, které vypadaly jako dveře cely.

„Taky jsem slyšel, že Jean-Claude a tví partneři vyšli na světlo boží. Chápu to tak, že myšlenka, že Jean-Claude píchá jak tebe, tak tvoje partnery, by měla vysvětlovat, proč ti dovoluje spát s jinými muži.“

„To jsme řekli upíří komunitě, ne šerifům. Jak to všechno vědí?“

„Nejsi jediná, kdo má trochu moc blízko ke svým místním upírům, Anito.“

„S tvými místními upíry jsem se setkala a vím, že s Obsidiánovým motýlem nemluvíš. Je tak děsivá, že celosvětová upíří komunita zařadila Albuquerque v Novém Mexiku mezi zakázaná místa.“

„Já žiju v Santa Fe.“

„Jo a to je pořád velice blízko k Obsidiánovému motýlu a její skupině. To je důvod, proč musíš vyjet ze svého státu, abys mohl honit upíry. Tvoje lokální vládkyně je příliš děsivá, než aby se s ní někdo dělil.“

„Myslí si, že je aztécká bohyně, Anito. Bohové se nedělí.“

„Je to upírka, Edwarde, ale mohla by ve skutečnosti být tím, co Aztékové pod tím jménem vzývali.“

„Pořád je to upírka, Anito.“

„Nelíbí se mi tón tvého hlasu, Edwarde. Slib mi, že pokud někdy dostaneš příkaz k popravě na ni nebo nějakého upíra z její skupiny, tak mi dovolíš, abych ti přijela pomoct.“

„Ty bys letěla do Vegas beze mě.“

„Možná, nebo možná dostat lidskou hlavu v krabici je moc divné dokonce i na mě. Možná se bojím Vittoria a nelíbí se mi vběhnout do pasti jako králík. Možná jsem jenom neměla čas ti zavolat.“

„To je hodně možná, Anito.“

„Pokud půjdu hlouběji do podzemí, tak ztratím signál, Edwarde, ale musím si zabalit, takže…“

„Mně bude let do Vegas trvat kratší dobu, takže se uvidíme po přistání.“

„Edwarde,“ začala jsem.

„Jo?“

„Vážně si myslíš, že měl Vittorio v plánu, abych přiletěla do Vegas dřív, než se Jean-Claude vzbudí a bude se se mnou moct přít nebo mě přiměje vzít si s sebou stráže?“

„Nevím, ale pokud to takhle naplánoval, tak se bojí tvých strážců. Bojí se tě, když jsi s Jean-Claudem. Bojí se tě, když máš u sebe své lykantropí přátele. Ale už se tě tolik nebojí, když jsi sama.“

„Nebudu sama,“ namítla jsem.

„Ne, nebudeš.“

„Nemyslím jenom tebe, Edwarde. Vittorio zabil policisty. Neřekla bych, že chápe, jak vážné to je.“

„Vysvětlíme mu to,“ prohlásil Edward hlasem bez sebemenšího náznaku přízvuku, téměř dokonale prázdným. Tímhle hlasem mluvíval, když byl v nejvražednější náladě.

„Ano,“ souhlasila jsem, „vysvětlíme.“

Edward zavěsil.

Já také a prošla jsem dveřmi do Jean-Claudova obýváku.

 

Více v knize S KŮŽÍ NA TRH (Anita Blakeová 17, Laurell K. Hamiltonová), Epocha, prosinec 2015

Kniha vyšla v edici Fantastická Epocha

http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=688

https://www.facebook.com/fantastickaepocha

https://www.facebook.com/anitablakeova

 

Přidat komentář