LITERATURA: 300 hororů aneb Nelítostný Švandrlík

Článek od: Ivo Fencl - 26.02.2013

 

Správně, je to první věta z momentálně znovu zfilmované Anny Kareninové alias románu Lva Nikolajeviče Tolstoje.

Ale my se od ruského hororu devatenáctého století přenesme k hororům českým a kratším a současnějším. Psal je ve dne i v noci Miloslav Švandrlík, jinak i král humoru, a odvrácenou stranou mince zvané žertéř skutečně bývá žal (a od žalu je ke strašidelnému žánru už jen krok).

Pan Švandrlík se s tím přitom věru nepáral a byl nejen mistrem nad mistry, ale i mistrem první věty. Hle: Kdyby paní Jaruška tušila, že ji manžel po příchodu z hospody uškrtí, patrně by tolik neječela.

Není to perfektní začátek hororové povídky? Podle mě je. Kolik psavců se přitom dnes a denně ptá: „Jak má znít taká ideální první věta? Jak má vypadat?“ A „žádnej“ z nás nebere takový prachy a pořádně to pořád neví (žádnej z nás!). Není snad receptu?

Možná ne. A přece obdivujeme mistrnou úvodní větu Bílé velryby , která je značně dlouhá (nebo jde o druhou větu? Zjistěte!), a přece málokdo nechá dopustit na Vernovo magické: „Stoupáme?“

„Ne, naopak klesáme.“

„Je to ještě horší, pane Smithi. Padáme!“ Anebo na: Když jsem Joriku viděl poprvé, rozhodl jsem se, že ji budu ignorovat.

Ptám se proto i tady: Jak dosáhnout takové úrovně? A hned odpovídám spolu Miloslavem (ale nikoli Šloufem). Zaposlouchejme se do začátků některých Švandrlíkových povídek. Tady jsou.

  • Kalaba původně rasistou nebyl.
  • Dušan Toman na sebe rád poutal pozornost již od dětství.
  • Paní Zlata Šejbalová odmítala být tuctovou ženou.
  • Marta hleděla na svého manžela s netajenou nevolí.
  • Kazda byl opět patřičně znechucen světem.
  • Ševela měl to, po čem vždy toužil.
  • Pokrývač Vojtěch Habrda rozhodně nebyl abstinent.
  • Poslední chvíle dovolené se Martinu Dadákovi opravdu nevyvedly.
  • Sigula měl neblahý zvyk zůstávat v redakci přesčas a dopisovat si příspěvky do konkurenčních časopisů.
  • Sochor se neměl kam vrtnout.
  • Vzorný myslivec Klícka spatřil v houští divočáka a nerozpakoval se ani na okamžik.
  • Otouš kráčel ve své kariéře rapidně vzhůru.
  • Smíšek to neměl do hospody daleko.
  • Zbyněk Plachý se vybíravé Lence Zoulové rozhodně zamlouval.

Nezní to snad lépe než imaginární Alois vzdychl a složil přemýšlivou hlavu do dlaní ? Podle mě zní. Jsou to začátky jako fík. Jako rek. A to spolu s Miloslavem ještě i pokračuji!

  • Všichni bývalou učitelku Vrábelovou litovali.
  • Martin Dýha se rozhodl k dost ohavnému činu.
  • Pan učitel Sobotka podlehl pokušení a dopustil se odsouzeníhodného přestupku.
  • Jmenoval se Valkoun a bylo těžké si ho nevšimnout.
  • Šíšova pivní parta byla proslulá široko daleko.
  • Máťa nepatřil k andílkům, ale důkladný zločin si naplánoval teprve na dnešní večer.
  • Starý Barnas ležel na otomaně a skučel.
  • Když Petr Donát nečekaně zemřel, Ondřej Navara si téměř oddychl.
  • Kalenda měl pocit, že se mu život nepovedl.
  • Pavelka už dohasínal, o tom nemohlo být pochyb.
  • Adriana kouřila až do posledního okamžiku svého života.
  • Na druhou stranu vzato... Já sám netvrdím, že jde o ideální kadluby. Mám však ten dojem, že tohle u nás jen málokdo uměl lépe. A považte: Pana Zajíčka unesli bandité!
  • Lukáš Mašita byl novým bydlením přímo nadšen.
  • Když Svata tragicky zahynula pod koly mlékárenské dodávky, pocítil to její muž Vladimír jako úlevu.
  • Pan Helmut Schreiber býval v Čechách častým hostem.
  • Starý Bezpalec seděl na viklavé židli před polorozpadlým strážním domkem a podivně se usmíval.

Citoval jsem právě a výhradně první věty Švandrlíkových hororů , také ale musím přiznat, že spíš z jeho pozdních hororů, kdy už byl vyloženě vypsaný (byť jistou laťku nikdy nepřekročil). Tyto věty původně vyklíčily (hlavně) pro jeho knihy Markýz de Sádlo (2005) a Draculův temný stín (2003), nicméně veškeré Švandrlíkovy horory samozřejmě navazují na dnes už klasickou knihu Draculův švagr (1970)... A co víc?

Kdyby Národní divadlo stálo v Bencově, říkával s oblibou bývalý velitel hasičů Jurečka, tak by nikdy neshořelo, začíná další Mistrova krátká povídka, ale nechme citování citováním, i když já jsem jím posedlý, a udělejme si radši pěkný seznam a přehled (a pořádek).

Tak tedy. Švandrlíkových knížek se strašidelnými příběhy, ať už fantaskními anebo čistě a brutálně kriminálními, vyšlo tucet. Respektive čtrnáct, ale nepočítejme výbory (oba z roku 2004 a známé jako Kostlivec v kredenci a 100 nejlepších hororů ), poněvadž tam se žádná nová povídka neobjevila. A co tedy zbývá?

Takže popořádku. Zbývá zmiňovaný Draculův švagr (1970), který pak i dal titul prvnímu z dvou televizních seriálů podle Švandrlíkových hororů. A dočkal se reedice, ke které ovšem nemohlo dojít do roku 1989. Švagr obsahuje 42 hororových povídek, Švandrlíkovi však pak horory zatrhli a nastala pro nás, tehdy ještě mladé, skoro nekonečná prodleva. Teprve v únoru 1991 totiž následovala Švandrlíkova Příšerná smrt krásné dívky , ve které nám k pobavení přidal 30 dalších strašidelností. Další tucet byl převzat právě z Draculova švagra.

Ještě téhož roku v červnu se vynořila i kniha Rakev do domu obsahující 31 povídek, ale 6 opět pocházelo ze Švagra. Švandrlík měl ostatně tou dobou i hodně jiné práce. Jednak s pokračováními románu o černých baronech (ti skončili na 15 svazcích a dvakrát byli zfilmováni, podruhé jako Herzův seriál), jednak s novými, často i fantaskními příběhy žáků Kopyta a Mňouka (nakonec 26 knih). Navzdory oběma těm gigantickým projektům se však už roku 1992 přihlásil Švandrlík s titulem Zazvoňte mi umíráčkem!

Na rozdíl od předchozích tří knih tu, pravda, nenacházíme stejnojmennou titulní prózu. Co je horší? Odpadl i dosud naprosto nepostradatelný ilustrátor nahrazen Martinem Hruškou. Neprakta jednoduše nestačit úchvatnému tempu.

Čtvrtá kniha obsahuje 19 povídek, ale šest je opět starých, a to znovu ze zlatého dolu Draculova švagra. Pak následovala tříletá pauza, aby se autor vrátil i s Nepraktou ve vázané publikaci (ty předchozí tři vyšly brožovaně) Kdo se bojí, nesmí na hřbitov (1995), kde naservírovali 30 povídek. I když jen z poloviny nových. Přesně z poloviny, byť časopis Nové knihy tenkrát chybně informoval, že tam je „18 povídek publikováno poprvé“. Ani v té knize nenajdete titulní příběh. Dál?

1997 připutovalo do našich rukou dalších 30 povídek a tentokrát vč. té titulní Draculův zlověstný doušek. Nové kousky? Tentokrát!

Zařazení dalších dvou hororových souborů do výčtu je sporné. Mezi nebem a zemí sice obsahuje hned 15 povídek (a nových je hned sedm), nicméně se jedná o součástí knihy Sexbomba na doplňkovou půjčku (2000), kde - navíc - už na konci tzv. Třetího mandele najdete i další dva horory (také ovšem už dřív vydané).

Roku 2001 se vynořil i první výbor z dosavadních knih Zubatá za krkem, který obsahuje 42 povídek a měl by být řazen k výborům Kostlivec v kredenci a 100 nejlepších hororů , o nichž jsem se již zmiňoval, literárního historika tu ale zaujme taky to, že prvá povídka Úplňky v Kutné Hoře je jednoduše zbrusu nová. Jenom ale ona. Odehrává se, jak jinak, v sedlecké kostnici.

Titul Zubatá za krkem opět nepatřil žádné z povídek souboru, který zklame i další Nepraktovou absencí. Ilustrace (tedy vyjma obálky Milana Caise) chybějí. Důstojným návratem k nepraktovské tradici, i když už posledním, se tak stala až kniha Draculův temný stín (2003) s třicítkou zbrusu nových příběhů, přičemž počet třicet byl tehdy už tradicí. A je to i další svazek s neexistující titulní povídkou.

Pak se ovšem Winter-Neprakta na onom poli definitivně odmlčel, a tak se poslední tři publikace postupně vynořily s ilustracemi Jarmily Růžičkové, koneckonců nikoli špatnými, a jmenují se Markýz de Sádlo (2005), Přesýpací strejda (2006) a Hajlující upír (2006). Prvé dvě shrnují po třiceti zbrusu nových povídek - a třetí obsahuje dokonce padesát próz. Nic se tu tentokrát už neopakuje a nechybí nikdy ani titulní povídka. Shrnutí?

Bude-li se zdárně pokračovat v natáčení televizního seriálu Okno do hřbitova (a věřím, že bude), máme k dispozici ještě dost materiálu: napočítal jsem totiž 292 Švandrlíkových hororových povídek, a to jsem neprocházel časopisy.

Taky ale je pravda, že nikoli všechny příběhy se ke zfilmování hodí, tedy pokud by se tvůrci posléze nezačali ohánět i třeba jenom názvem toho či onoho - a domýšlet. Částečně už tak, pravda, jednali. A jaký mám osobně dojem z humoristova přístupu k žánru?

Vyjádřitelný je větou: Tu nejhroznější hrůzu si navzájem dokážou provádět smrtelní lidé.

I tak však Švandrlík čas od času vybočí mezi „skutečné“ upíry, vlkodlaky a po půdě poletující zrůdy, které vypadají zrovna jako rodiče, a uchová si nezdeptaný tón muže, který se bez iluzí vznáší nejenom nad hřbitovem. Doteky rozčarování ovšem citlivý čtenář zaregistruje. A co víc, obávám se, že jsou patrnější s vývojem, a čím blíž poslední sbírce, tím se i skepse dá vnímat zřetelněji…

Se vzpomínkou na postřeh Umberta Eca, týkající se ovšem Sueových Tajností Paříže, pak už jen dodám, že znovu a znovu zjišťujeme, jak se také v literatuře určené takzvaně „pro masy“ setkáváme se skutečnostmi až zatroleně reálného života, které někdy některým „velkým“ spisovatelům poněkud unikají.

A už jen poznámku k onomu číslu 292. Jako se mezi Švandrlíkovými horory najdou i diskutabilnější kousky, které v říši hororu úplně nevartují, tak by se taky v ostatní Mistrově produkci asi dalo najít minimálně pár dalších krátkých próz tohoto typu. I proto si myslím, že kdybychom měli potřebu dosáhnout kulatého čísla 300, nebyl by to problém.

No, ale na třistadílný televizní seriál přece jenom nevěřím.

Přidat komentář